ČéTéčko

máš v brně novýho šéfa, šklebil se na mě znechuceně karel. v první chvíli jsem se lekla, protože jsem si (z nějakého mně neznámého důvodu) vybavila macků, jak sestupuje z vrchních příček vltava-labe press company do nějakých pekelných novinářských spodin, načež jsem se uklidnila, protože mi došlo, že tohohle šéfa můj šéf asi nemyslí, načež jsem se zase lekla, protože mi došlo to, co můj šéf původně myslel. a pokud se mě bude ještě někdo tak blbě ptát, proč jsem v té zajebané ostravě, když máme televizi i v brně, budiž mu toto alespoň dočasnou odpovědí.

a to mi připomíná, že pan generální ředitel s námi včera, tedy den po oné "nešťastné" volbě, seděl na večírku, který by se dal nazvat skromně "skromný". ráda bych věděla, na co ty poplatky vybíráme, když si za ně nejsme schopni koupit pomazané hlavy ani stravu na předvánoční pařbu... ano, jakási sviňa tam sice rotovala, i přes všechna bujná očekávání to bylo dokonce i zvíře a ne jeden z výše postavených televizních úředníků, ale jedna sviňa pro dvě stovky lidí zkrátka nestačí.

byla tam kosa (což musel konstatovat i jinak vysoce záhřevný martin musial), v ceně byla jen mattonka a džus (přičemž slečna servírka vůbec nepochopila výhodnost kšeftu: tady máš deset mattonek, dones nám za ně deset piv) (mattonka je totiž přece dražší než pivo, takže by slečna vydělala a ještě získala respekt veřejnoprávních tvůrců), zato jsme zadarmo soutěžili ve střelbě. asi jsme jen chtěli panu řediteli ukázat, jak se nám tam nahoře žije: pivko za peníze, deset ran zadarmo a kosa jak cyp.

když pak všichni odešli už spát (protože ráno dělali dobré ráno, nebo tam vůbec nepřišli, protože dělali celou noc živé vstupy z lámání a řezání závor, juchání na mostech družby a přátelství a ochutnávky polské hrachové polévky, jejíž zbytky nechť plavou hraniční řekou olší až k jejímu ústí, takže tam bylo jen to zdravé jádro, co se z toho dokázalo vyvlíknout, a pak takovej ten zbytek studia, co nás sice zná, ale my je ne, protože nejsou vidět), přesunuli jsme se na stodolní. pivko tam bylo za stejné peníze a nálada třikrát větší.

ale už tam nebyl pan koběrský se svými nakládanými okurky, preventivně smrdícími do dálky, se svou slivovičkou, lihované v rozinkách, a se svým tanečním umem, klátícím se v mém periferním vidění na parketu pod topení. nebyl tam strýc martin a teta šárka mávajíc do blesku fotoaparátu na mou babičku, krnovský štáb s usměvavou veronikou, která se neurazila ani když jí podvacáté řekli, ať nebrečí, byli jsme jen takovej zbyteček.

ale i tak to bylo fajne. a to taky z toho důvodu, že jsme ráno nemuseli do práce! veleben budiž schengen a kulturní přehled za rok 2007, jenž nám zabral všechno vysílací místo!!!:)

po polski

celý nápad vznikl příznačně na stodolní asi před dvěma týdny, kdy si luboš postěžoval, že mu všichni odříkají slíbené výlety. tak jsem řekla, že s ním pojedeme my dva s honzikem. že zkusím ještě někoho sehnat, ale že honzik bude nadšením bez sebe.


hned jsem mu volala, rozjařená z hospodské atmosféry a honzik se mnou moje nadšení absolutně nesdílel, a taky jsem pak nikoho dalšího nesehnala. ale nakonec se jelo ve třech a byla to podle honzikových slov "hafo kvalitka".

cesta...

začlo to hned v pět ráno na hlavním v ostravě, kdy se na nás luboš zubil z příměstské lokálky, řka, že zaprvé potkal všechny spolužáky trousící se z hospody na kolej nechápajíc, že jde opačným směrem, a za druhé, že mu průvodčí vážně nevěřila, že jede do krakowa, přes osvětim, v sobotu v pět ráno, a sám. díky naší přitomnosti ho po zbytek cesty do bohumína neměla za vola.


po devíti minutách spanilé jízdy jsme vystoupili v bohumíně, kde jsme měli tři čtvrtě hodiny na prohlídku nočního města:)) další vláček, kterým jsme jeli do petrovic u karviné, byl obdařen "specifickým způsobem odbavování cestujících". vybaveni strachem jsme vyjeli na nástupiště a se slovy "on tu ještě není" jsme čekali. po chvíli jsme si všimli, "že on tu vlastně už je, akorát není vidět...".


v zebrzydowicích jsme se vydali hledat vchod do polského vlaku. když už jsme začali být úplně bezradní, uslyšela jsem za námi kroky a v naději, že v hledání otevřených dveří do stojícího vlaku, ve kterém viditelně nějací lidé byli, nejsme sami, jsem se otočila na nemile vyhlížejícího mužíka v zelené uniformě, který dřív než jsme stačili cokoliv říct,vyhrkl nepříjemným hlasem: pasaporte...


polsko...


nastoupili jsme do vlaku, který byl plný divných lidí. seděla tam romská rodina s plnýma igelitkma jídla z lidla, drobili a prskali kolem, a několik fakt divných chlápků, z nichž jeden měl na plný kule puštěnej tranzistorák.


venku bylo všechno taky divný, i když byla tma a nic jsme neviděli. prostě polsko. navíc luboš neustále mluvil o tom, že tohle je nejchudší kraj polska, což při představě kravskýho státu se čtyřiceti milionama obyvatel znělo fakt hrozně, zvlášť když víme, že sousedí se zeměmi jako ukrajina a búhvíco ještě, takže fakt, že nejchudší region sousedí právě s moravskoslezským krajem je více než zarážející.

osvětim ...

o té asi nemá smysl se zmiňovat. kdo tam nebyl, nepochopí. jen teda dodatek: když jsem tam byla poprvé, působilo to na mě mnohem hrůzostrašněji, tísnivá atmosféra a ty všechny hrůzy tam jen tak lítaly ve vzduchu. teď už to bylo mnohem lepší, chápu, že se tam procházejí maminky s kočárkama, mít takovej park za barákem celej život, asi to taky tolik neřeším. když ale honzik řekl: tak a teď lusk a jsme ho pětašedesát let zpátky... bylo mi z toho blivno taky.

lubošovo polštění...

když nám luboš před odjezdem řekl, že umí něco málo polsky, mysleli jsme, že umí opravdu něco málo polsky. on ale šprechtil jak rodilej mluvčí a byla to náramná výhoda. dva dny jsme si s honzikem vyzkoušeli, jak se mají nesvéprávní:)

jinak neoplýval samozřejmě komunikačními schopnostmi jen v polštině. ujetě nám po mé nevinné větě "hele, český holky, nejedou třeba taky busem, že bychom se svezli?" domluvil cestu z osvětimi do březinky mikrobusem s českými středoškolskými děvčaty a jejich profesorem, zapomněl v něm čepici, takže se pro ni ujetě vracel, ve vlaku do krakowa se seznámil se slečnou z krakowa, která nám udělala malou večerní prohlídku města a pomohla najít hostel a tak dále. (zde je radno dodat, že jsme se spolu seznámili někdy před rokem ve vlaku z ostravy do brna, což je při výčtu komunikačních schopností jistě pochopitelné:)

krakow...

krásný město. krásný polky (což jsem klukům odsouhlasila i já:). krásná vánoční atmosféra. super hostel, v něm super litevec, super australani, super poláci a dvě tichý angličanky, který jsem zvládla asi 4 krát za noc vzbudit, protože jsem pořád pro něco lezla do pokoje. super snídaně v ceně.

prostě: super výlet.

tak jsme letos poprvé vyrazili na hory.

více zde.

každý aspoň něco neví

malé děti se pořád na něco ptají. moc hezky a bezelstně se ptají na úplně samozřejmé věci. příkladem budiž už celkem dávný hovor maminky a její ratolesti na dámských záchodech ve weisser centru:

- mamííí, KDO to jeeee?
- to je pavouk, petruško.
- a PROOOOOČ?

každej jsme byli takovej. aspoň naši to tvrdí.

já mám ale hodně nezodpovězených otázek i dnes. málokdy se ovšem odhodlám je vznést, protože mi připadá, že na ně zná odpověď každý kromě mě. několik jich teda nadhodím rovnou veřejně a budu útrpně očekávat odpovědi:

- jaký je rozdíl mezi producentem a produkčním?
- proč někdy šaliny úplně zhasnou, když projíždějí přes výhybku?
- jaký je rozdíl mezi naftou a benzinem?
- proč je u štěrkovny vždycky jezero?
- ty černé kopce kolem Karviné, to má být jako uhlí?

Zároveň se celý život dovídám věci, které mi vždycky připadly, že nějak jsou, a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by mohly být jinak.
dodnes jsem si například myslela, že nebožtíci se spalují nahatí. a oni nejenže se spalují oblečení, ale dokonce v rakvích...

několik listopadových překvápek

takže za prvé: martin vážně přijel na bílém koni. mohl to ale udělat o několik desítek let dřív, tentokrát mě to totiž nenadchlo tolik, jako by mě to nadchlo, když jsem ho každý rok netrpělivě vyhlížela a ona mnohdy na bílém koni nepřijela ani eva s adamem.

za druhé: přijel všude, ale na ostravu zapomněl... (což je zvláštní, protože v ostravě je vždycky více sněhu než v brně, pokud vůbec v brně nějaký je, a tentokrát ho v brně bylo na zemi i na několik sněhuláků, kdežto v ostravě, pokud vůbec byl, tak jen lítal vzduchem a po dopadu na zem se rozpadl a roztál (což může být i tím, uznávám, že ostrava je jedna velká halda teplé hmoty prostoupená metanem)).

za třetí: překvapilo mě, jak byli ostraváci překvapení, když jsem jim při debatě o sprostých slovech potvrdila, že se takhle nikde jinde nemluví, zdůrazňuji, nikde jinde, ne jen v brně, a že slovní výrazy při činnostech, které se mi nedaří, mohou znít i jako: kurňa, to mi to dneska ale nejde, sakra, asi se na to vykašlu, a ne slovy do ..., do ..., se na to mužu vy...dat, jejichž vyznění je navíc umocněno důrazem na druhou slabiku od konce každého slova.

za čtvrté: když už přijel ten martin, tak alespoň nejely vlaky. nebo jely, ale ne tak, jak jet měly, takže to vlastně nebylo nic nového, spíš jsme jen důvtipně věděli, že je to sněhem, který zavlál některé koleje, a ne "obrovskou vykládku dvou set kol, jakoooo, to přece musíte pochopit, že se nám to pak o hodinku zpozdí" nebo "vždyť jede až z plzně, tak přece má na zpoždění nárok, jakooo" nebo "do šedesáti minut se to ještě nepočítá jako zpoždění, jsme přece intercity, a ten pozdě jezdit může, neee?", čehož se mi jako vysvětlení mnohokráte dostalo.
tentokrát ale přišel průvodčí a omlouval se za nepatrné zpoždění, ještě než stačil otevřít dveře od kupé, dokonce nabízel i vypsání zpožděnky (přiznávám se, že toto slovo jsem slyšela poprvé), čehož dva ze čtyř cestujících ihned využili.
po jeho odchodu se v kupé rozhostilo ticho.
až po několika vteřinách hustého nechápání, které se dalo krájet, se ozvalo: ty vole, tak to jsem ještě nezažil, aby se průvodčí omluvil...
alespoň něco ta pokuta od olomouckého kraje změnila... (chování jednoho průvodčího a nárůst vypleštěných cestujících o jeden plný vlak).

a překvápko poslední: baník se bude stěhovat z bazalů do vítkovic (jeden z hlavních důvodů: nestabilní podloží stadionu na bazalech v kombinaci s důlními šachtami pod ním nedovoluje postavit zařízení pro vyhřívaný trávník...).

trenofobie

sedím ve vlaku. momentálně stojíme někde v polích, už celkem dlouho, asi čekáme na nějakej protivlak, kterýmu uhýbáme. pevně doufám, že jsme někde mezi vyškovem a kojetínem. přestože jezdím vlakem dvakrát týdně, mám pořád šílenou fobii z toho, že nastoupím jinam, odjedu jinam, v noci se budu dopravovat na původně určené místo kdovíjak, asi taxikem, kdyžtak přenocuju někde na nádraží, na nějakým větším by to chtělo, ale zase ne v přerově, tam je to prý hrůza. možná zavolám našim, ať pro mě někam dojedou. nebo někomu jinýmu, budu to asi zkoušet tak dlouho, dokud mi někdo nepotvrdí, že mě vyzvedne, odveze, uloží doma do postýlky a řekne pohádku na dobrou noc.
prvotní náznak toho, že něco není v pořádku a já vážně jedu někam do prdele, hledám vždycky v očích průvodčího, který mě v nejbližších vteřinách po zkontrolování jízdenky jistě ubezpečí o tom, že fakt sedím blbě a jedu jinam, podobným či snad i opačným směrem. z každého zastavení navíc mi leze mráz po zádech, přemýšlím, z jakého důvodu tu stojíme, a že ten důvod je pro ostatní jistě úplně normální, že zkrátka a prostě stojíme v zastávce, která jednoduše není na mojí, už tisíckrát projeté a dokonale naučené trase.
na každém nádraží poslouchám, kam má můj rychlík namířeno, a jestli nepojede úplně jinam, než říkali v minulé stanici.
jak dlouho ještě budu muset jezdit vlakem, abych se téhle debilní fobie zbavila?

když i poslední jistota selže

v sobotu jsme čekali na hlavasu na rozjezd: autobusy postupně přijížděly s takovým tím nepopsatelným kouzlem, které je doprovází, s magickou atmosférou se sjížděly ze všech koutů brna a vyplivávaly více či méně podnapilé cestující, kteří pak pelášili na svůj spoj. se stejným kouzlem po několika minutkách taky odjely, současně nastartovaly motory, a jako divocí koně se vznesly do brněnských nocí obepnutých ulic.

až na jeden autobus.

devadesátsedmička mezi nimi nebyla. zůstali po ní akorát zmatení občané města (my mezi nimi), kteří se navzájem ujišťovali, že ještě nejsou natolik opilí, aby svůj rozjezd, do kterého zatím bezpečně trefili v jakémkoliv rozpoložení, dnes nenašli.
po chvíli zmatku se nadávání na svou blbost změnilo v nadávání na dopravní podnik, umocněné také tím, že rozjezd číslo 97 se za chvíli objevil. suverénně přijel na prázdné nástupiště, vyplivl zmatené cestující, kteří vkročili do prázdna a odmítli pochopit vyhlídku zbytečné půlhodinky, která se jim náhle naskytla. nevěděli, jak ji využít.
my jako ve snách nastoupili a se vzpomínkou na nedávnou solidaritu, kterou k sobě autobusy mívaly, a která zčistajasna zmizela, odjeli domů.

kde jsou ty časy, kdy na sebe bíločervené autobusy čekaly ve sněhových kalamitách i čtyřicet minut a nenechaly sebe ani důvěřivé cestující na holičkách?
máme ještě někde jistotu, když i ta z rozjezdů zmizela?

srandy kopec

v pátek se vysílala reportáž o sterilizované ženě v ostravě:
ministryně džamila stehlíková tam měla titulek "předsedkyně svazu sterilizovaných žen", obhájkyně sterilizované ženy byla uvedena jako "obhájkině".
tak se to spravilo a poslalo do prahy. z obhájkině ze stala "obhájkyně", z džamily "ministrině"...

v úterý přijela Rada ČT, mezi nimi i Petr Uhl, který se jako jediný odvážil vstoupit do redakce zpravodajství, ostatní se slovy "my nechceme rušit" zůstali mezi futrama. ptal se dvou editorů, který z nich že je domácí a který ten zahraniční... na blbou otázku blbá odpověď: myslíte jako pro poláky? nebo pro slováky? nebo pro romáky? dobře mu tak. v pořadu před půlnocí se u něho objevil titulek "Aleš Ulm"...

jak se stát dramaturgem

někdy přemýšlím, co jsem kde zase komu slíbila, co jsem si kde s kým domluvila a zapomněla zapamatovat, když mi například napíše mluvčí dvou nemocnic, jedné mlékárny a ještě čehosi, cože jsem si to domluvila s panem ředitelem, a jestli teda přijedeme, když sedím v brně a na práci vážně nemyslím. dlouho jsem přemýšlela, co a jak kulantně odpovědět, aby z toho nebylo na první ani žádný jiný pohled jasné, že vůbec nevím, o co jde, a zároveň si nenápadně vyžádat další esemesku s vysvětlením. paní mluvčí je asi mluvčí tolika institucí právem, protože celý problém vyřešila tak, že neudělala blbce ani z jedné z nás, a ještě mě potěšila.
- pan ředitel říkal, že si něci domlouval s jednou sympatickou a milou slečnou, a já jsem si to automaticky spojila s vámi, tak se nezlobte.
- no to se vážně nezlobím.
- ještě abyste se zlobila:) jen mi prosím poraďte, kdo by tak ještě z vašich kolegyň mohl být milý a sympatický...

nějak se na mě upnula jedna mluvčí. podotýkám, že jiná než výše zmiňovaná. neustále mi volala, informovala mě takřka o všem, co se v jí svěřené instituci seběhlo, psala mi esemesky dokonce i v noci. vždycky začínala: vážená slečno redaktorko, vážená slečno martino... teď mi od ní přišel email ze soukromého mejlu, kde smutně psala, že s výměnou vedení život mluvčích není příliš dlouhý a že tedy byla ze svého místa odejita. bylo mi jí líto, tak jsem jí odepsala, ale protože mi má odpověď připadla krátká, přihodila jsem k tomu služební podpis s přesnou funkcí, adresou i všemi faxy a telefony, čímž jsem svůj mejl mnohonásobně prodloužila. nevím proč, ale všichni tam máme implicitně nastavenou funkci redaktor - dramaturg. když jsem chtěla vypadat jako někdo (což bylo většinou po telefonátu stylu: a odkud že voláteee??? jooo??? no tak mi to dejte na meeejl, joooo?) (ano, správně, byli to často lidé z našeho hlavního města), tak jsem to tam lupla. lupla jsem to tam teda i teď, lupeme to tam všichni a nikdo nezkoumá, co ta slovíčka znamenají a jestli jsou pravdivá, každopádně ale asi jsou, každý přece něco vybíráme, sestavujeme, i když se jedná jen o část pořadu. proč bychom to tam jinak měli implicitně nastavené... okamžitě mi přišla odpověď: vážená slečno redaktorko, vážená slečno martino, gratuluji vám k pozici dramaturga, v tak vysoké konkurenci jistě nebylo jednoduché ji získat. držím vám palce!

no nazdar.

(těm, co tuhle story slyšeli v huse, se omlouvám za zbytečný čas, který zde strávili četbou nepotřebné informace. ale ta reakce byla tak spontánní a vysmátá, že mě napadlo, že by se mohl zasmát i čtenář. ne-li, omlouvám se i čtenáři a vrátím se k mluvenému slovu:)

na lontu se dějou věci

Celkem překvapeně jsem včera procházela mezi policisty, kteří hlídkovali před naším domem. Autobusy vyplivávaly desítky lidí, co si to šupajdily mezi domky, kde se usadili na jakémsi školním hřišťátku. Všichni vzrušeně gestikulovali a každý byl najednou odborník. Na co? Na fotbal přece! Tady u nás, kde autobusy jezdí jednou za dvacet minut a obchody mají o víkendu zavřeno, LÍŠEŇ PORAZILA SLAVII!!!

Fotbal mě nějak nebere, ale tohle je fakt úlet.

už to není, co to bývalo

včera jsme měli dlouho plánovanou kolaudačku, kvůli které jsem dokonce nejela na pracovní sklípek na severní moravě.

(heslo "sklípek" na severní moravě ovšem znamená něco jiného než heslo "sklípek" na moravě jižní, tudíž předpokládám, že vína bylo více vypito tady v prvním patře než tam ve sklípku... konkrétně deset litrů bílého - rulandské šedé, cosi od peti, co bylo moc dobrý, ale název si nepamatuju, vlašák, sauvignon a muškát, a dva litry burčáku. a pak taky myslivec a rumy)

každopádně zde je návod, jak zabít dvě akce najednou:
jednu kvůli druhé odmítnout a na té druhé příliš brzo odpadnout.

přesně to se mi včera stalo. potvrdilo se tak tolik diskutované téma, že ty kocoviny jsou nějak horší než dřív. není tedy radno pít více alkoholu najednou, jíst sýry, brambůrky, oříšky, čokoládu, ovoce naložené v rumu, kouřit vodárnu a šňupat tabák... výsledek:

ráno v jedenáct se vypotácím z postele, kde leží honzík v tričku, kalhotách, schoulenej do klubíčka na ustlané posteli, brýle na nose.
vzbudím ho - zděsí se, sundává nepohodlný oděv i brýle, oznámí mi, že asi strašně smrdí alkoholem, zahrabe se do peřiny a spí dál (stále spí, přestože už jsou dvě odpoledne...).
píše maruška, že děkuje, že to bylo super a že jsem včera o hodně přišla, když jsem šla zelenobílá spát už o půl druhé. je mi to fakt líto.
vcházím do předsíně - je v pořádku. pofiderní věšáky z aska vydržely nápor patnácti bund. úspěch.
vcházím do obyváku a začínám uklízet. po hodině umývání nádobí zametu brambůrky a arašídy, odlepím z mnoha míst plovoucí podlahy kousky tabáku do vodárny, posbírám vyfouklé balonky, vyperu zasrané koberečky a přilepím se k podlaze. vytírat se mi už fakt nechce.
chci si dát snídani.
otevřu ledničku a zhrozím se. sedí v ní plyšová slepice na talíři plném vajíček...

je to o vztazích

takhle mluvil dnes už ženatý honzík o každém filmu. a měl pravdu. ne každej film, ale každej život je o vztazích.

- kdybych ti řekl před rokem, že tě bude bavit chodit na porcházky s pejskem, neuvěříš mi! ne, asi bych neuvěřila. a teď mi to nevadí, naopak. kam bych se hnala? a za čím vlastně?
- někdo nemá čas - je pořád v práci, tam má svoje lidi, přes den oběd s nima, večer pivko s nima... nová banda.
- z jednoho blogu už se k sobě přímou cestou neprokliknu. i to je výraz jednoho, byť už dávno skončeného vztahu. - jak tě znám... - co znáš? vždyť my už se vůbec neznáme...
- na gymplu jsem měla spoustu známých. v podstatě celá škola mě znala. nemohla jsem projít po chodbě, aniž by mě neoslovilo a nezastavilo pět lidí. když jsem ale chtěla o víkendu jít ven, neměla jsem komu napsat...

nějaká změna nebo co. na co dvacet povrchních vztahů, když mi stačí tři, který ale vážně stojí za to? k tomu práci a mít kde bydlet...
začínám ženatýmu honzíkovi nebezpečně rozumět;)

jedna strohá informace

Peťa dal konečně na web fotky z vody. Docela stojí za to:) Hlavně ty komentáře...

Věčná škoda, že nikdo nevyfotil náš sjezd v Krumlově pod zámkem. Tam, kde se všichni snažili sedět zpříma v loďce a držet hubu, aby je jen nepatrný poryv větru nepřeklopil, my jsme si to nahasili mezi piloty coby čytřtělý osmipádlý katamaran, dvě modré lodě upsrostřed, červená a oranžová na krajích, takřka nepotopitelné monstrum... Teď by chtělo napsat - a potopili jsme se. Ale my jsme to sjeli bez sebemenších problémů (z pohledu háčka, co já vím, jak se cítili ti vzadu, na kterých to všechno stálo a padalo), až jsme se divili, že se ten jez dá takhle lehce obesrat...

ještě jsem neumřela:) ale ještě ani nemáme doma internet, takže zdravím z CPS a ve zkratce:
(předem upozorňuju, že jisté myšlenkové pochody možná nepochopí každý, ale pouze ti zasvěcení, leč i tak má samozřejmě smysl pokračovat ve čtení;)

- přestěhovali jsme se, vymalovali jsme si, zařídili jsme se a těšíme se na kolaudačku:)

- fotky z vody jsou zatím jen od Radka z ČB, já dodám v pondělí, neboť Masarykova počítačová učebna se bojí neznámých serverů, takže můj prvotní a hlavní cíl, proč si sem mezi podobně na internet chudé studenty zajít, nemůže být bohužel splněn, a vy zůstáváte ochuzeni o vltavské zážitky minimálně do pondělka:( to budu v práci a tam se snad tolik jako ve škole nebojí...

- byli jsme v holandsku:) bylo tam krásně, projeli jsme úplně celou zemi i s jednou okolní a fotky taky dodám snad v pondělí:) nutno dodat, že z tohoto výletu si pamatuju mnohem víc než z minulého, uskutečněného před třemi lety. při návštěvě stejných míst jako tehdy byla ona zmatenost a nezapamatovatelnost tehdejšího výletu úplně hmatatelná, neboť všechna města jsem si pamatovala úplně jinak než ve skutečnosti jsou!!! možná je stihli pracovití nizozemci za ty tři roky totálně změnit a přeskládat uličky, přesunout kostely. úplně od věci to není, vezmeme-li v úvahu, jak hbitě si svou zem sami vytvářejí navzdory vodnímu živlu... nicméně přesto mám pocit, že vina je na mé straně. možná to bylo tím, že jisotu typicky holandskou věc jsem si tentokrát vychutnávala a netlačila jsem ji tolik do hlavy jako dřív. zájemce o tuto měkkou drogu však musím zklamat. vystrašení z dvouhodinové kontroly na česko-německých hranicích cestou tam jsme pro jistotu na ochutnávku nedovezli. a možná jsme udělali dobře. z rozvadova totiž odjížděl náš žlutý autobus chudší o tři lidi... alespoň jsme se mohli pořádně prospat na jimi uvolněných sedadlech...

hey maaaaaan!

jednatřicet filmů za osm dní.
sedm nocí ve stanu po sedmdesáti korunách.
jedna na chodbě thermalu zadarmo a bez spacáku a karimatky.
téměř dvanáct tisíc akreditovaných návštěvníků.
cesta z prahy do karlových varů za 4 kila a 3 a půl hodiny přes ústí nad labem.
dvoje balení lázeňských oplatků denně.
jeden podpis juraje jakubiska v programu a jedna renée zellweger na dvou fotkách jako malá ťupka uprostřed.

co to je?

správně. KVIFF. či MFFKV. jak chcete.

chce se mi spát, rozhodně se mi nechce psát.
takže jen stručně: na tyhle filmy vážně stojí zato jít. i když do kin se s největší pravděpodobností (kromě hádejte kterého?;) nedostanou (jak už to tak u nejlepších filmů bývá...), zkuste si je stáhnout a běžte na ně alespoň doma ke komplu. když si necháte rozsvíceno, nehrozí, že vám při sebemenší nudné chvilce uklimbne hlava (i když tohle fakt na klimbání není...).
se jako klidně vsadím. i když si je dáte všechny v jeden den.
it´s fucking worth see it, maaaaan!!! so don´t fuck around, sit in the front of your fucking screen and never fuck it up!!!
(kromě koukání na filmy se vám skvěle opráší angličtina...) (maaaaan!!!!...)

pro velký zájem fotka s vašem a s vašutem:)

tolik zážitků a tak málo času je sem napsat...

přiznávám se, že poslední dobou nějak nemám čas sem cokoliv psát.
a zároveň se přiznávám, že jsem tomu ráda, bo to znamená, že čas užívám jinak než zevlením u komplu.
přiznávám se, že ten čas trávím prací:)

zde tedy vývoj kauzy s trestním oznámením speciálně pro chlebika (trestní oznámení bylo za podivuhodných vysvětlování staženo, posuďte sami, proč asi...).

tu něco pro zasmání. minuta 3:00, nechce se-li vám dvě minuty čučet na operaci (občas pozor, někdo má tendenci k nevolnovatění), čas 5:09.

a tady něco, co se taky po práci dělat dá, ale proč o tom něco sepisovat, když už to udělal někdo jiný;) a chcete-li místo vysmáté nelinky vysmátou mě, na požádání pošlu foto...;))

peguščiny fotky ze svatební akce honza & danka :)

jen pro mimoostravské;)

když jsem poprvé před třemi lety přijela do ostravy, málem jsem se složila při první jízdě tramvajkou. důvodem byl jemný hlas jemně hlásajíc: zastávka hotelový dům jindřich.

od té doby jsem si zvykla, ale občas se fakt neubráním úsměvu. zde je pouze malý výcuc toho, kvůli čemu fakt stojí za to projet se ostravskou mhd...


Důl Hlubina, Důl Jeremenko, Důl Odra, Důl Zárubek, Důl Petr Bezruč, Důl Heřmanice, Důl Alexander, Důl Fučík 1, Důl Paskov, Pískové doly, Důlňák, Výdušná jáma.

Vítkovice vys.pece, Ředitel.Vítkovic, Stará ocelárna, Dílny DP Ostrava, Technoplyn, Staviva, Chemické závody, Pneuservis, Benzina, Bytostav, Dřevoprodej, BASTRO, STAV-IZOL, Alpine IPS.

Jubilejní kolonie, Kolonie Jeremenko.
Hotel.dům Hlubina, Hotel.dům Jindřich.
Husův sad, Husův sbor.

Most Mládeže, Most Pionýrů, Most Čs. armády, Sokola Tůmy, Dvouletky.

Nová huť hl.brána, Nová huť již.brána, Nová huť učiliště, Nová huť vys.pece, Nová huť jídelna, Nová huť garáže.

U Žvasty, U Blažka, U Slívy, U Káňů, Krmelín U Lesa, U Plodiny, U Paneláků.

Bajger, Olšák, Skrben, Duha, Romo.

Mexiko, Kamčatka, Eldorádo, Finské domky, Balkán.

eso

pondělí, 19:09, telefonát poslankyně Parlamentu ČR
- dobrý den, chci slyšet jméno toho, kdo tu reportáž sestavil. předpokládám, že jste to nebyla vy... momentálně v advokátní kanceláři sepisujeme trestní oznámení na ČT.

úterý, 9:00, porada redakce zpravodajství
- to je kráva! aspoň máme nový téma do tévéerka!

pan Někdo by byl spokojen.
já zítra točím sinice.

sračka

byli jsme na pivku s lubošem. prej viděl jednu moji sračku:) (čas 07:20) (vyplatí se počkat na lačný výraz moderátora po šotu a po kulturní znělce:)

no co no, návrat do práce je po měsíci a půl težký, zvlášť když jsem se pracně naučila psát sousloví "finanční prostředky použili na" místo slova "zaplatili", "rozhodli se dokázat" místo "dokázali" nebo "potvrdili svou účast" místo "přijdou".

- taky jsem studoval žurnalistiku a ono je opravdu těžké, ale především nutné!, tyto žánry oddělovat, pokyvoval hlavou vedoucí bakalářky před dvěma týdny u obhajoby, když se předseda komise bavil mými politologickými obraty "mezi dvořanstvo patřilo asi šest set pochlebovačů" či "budoucnost konga není ve hvězdách, ale v rukou zahraničních možností a kmenových vůdců".
- je to až příliš čtivé, slečno!

výsledek? sedím v práci, čučím do monitoru a přemýšlím, jak myslet a psát co nejjednodušeji, jak se vrátit zpátky tam, kde jsem byla v lednu.
psaní bakalářky má viditelně i slyšitelně značně velký přesah:)

- v pondělí jdu točit jakési úplatky, milion dvě stě tisíc...
- no vidíš, tak to má být, do tří let tě čekám v praze... řekl pan redaktor Někdo a potutelně se usmál. a vsadil se se mnou o večeři.

já jsem se usmála taky, oba víme svý:)

(za tři roky dám vědět, jak ta večeře z páně rosího kapsy chutnala. doufám, že mě nevezme do eurestu na kavčích horách!;)

btw., díky té sračce mám nový fusekle, nožík, zapalovač, propisku a hrneček, což si troufám věřit, že při skenování pondělní korupce vážně nedostanu... tak drátem do voka, páni redaktoři...

novomanželé

poslední dobou se trošku roztrhl pytel se svatbama.
uplně mě na ně baví chodit, je tam sranda, setkám se starýma známýma, potkám nový známý, dobře se najím a napiju a mám pocit užitečně stráveného dne.
jenže včera se ženil honza.
dance to moc slušelo, i když na sobě měla šaty snad hodinku a pak je vyměnila za pohodlný oděv, který může být čímkoliv potřísněn.
po dlouhé době jsme se sešli na chatě v zamilcu, kde jsme pařili celej gympl.
viděli jsme květu.
a odcházeli jsme pařit do města.
normální přesun z jedné akce na druhou.
že to byla svatba? aha...
nejvíc mě mrzelo, že tam bylo hafo lidí z euro financial, ale ani jeden honza trávniček:(

změť

Whigové, Thoryové, Konzervativci, Liberálové, Liberální Unionisté, Nezávislá Labouristická strana, Labour party, UKIP, SNP, PC, Sinn Féin, CG, Fianna Fail, Fine Gael, CT, LP, CP, PD, PN, LP, UPM, PDN, PN, CP, DP, LP, MNP, MLP, AD, SFIO, PRRRS, PCF, URD, PDP, MRP, CNIP, RPF, UNR, FGDS, CD, UDVéR, RPR, PS, CDS, UDF, UMP, UND, Campora Liste, Medicin Liste, MUD, UNAM, RFM, UPM, PL, POB, PC, PCB-KPB, REX, VNV, VU, CVP-PSC, PVV-PLP, BSP-PSB, FDF, RW, CVP, PSC, PVV, PLP PFF, PRL, SP, PS, AGALEV, ECOLO, ROSSEM, MCC, ARP, CHU, KVP, SDAP, PvdA, VVD, CPN, CDA, D66, BP, PPR, SP, LPF, LN, DP, CSV, LSAP, KPL, ADR, CSVP, VU, FBP, FL, SAP, Fp, Hp, Bf, Kp, MpG, Kd, Nd, Cp, M, Vp, SD, RV, V, KF, FvP, DFP, CD, KrF, KD, KP, SF, DR, Hoyre, Venstre, DNA, Bp, KrF, NKP, SF, SV, FrP, Sp, Finská strana, Švédská strana, Mladofinové, Starofinové, SDP, SFP, KESK, LKP, KOK, SKP, SKDL, VAS, KD, VIHR, AF, FSF, SF, KF, AB, SK, S, VGF, CDU/CSU, SPD, FDP, Sjednocení 90, zelení, PDS, SDAP, KVP, CSP, Velkoněmecká národní strana, KPÖ, ÖVP, SPÖ, FPÖ, LIF, Zelení, FDP, KCVP, SPS, CVP, BGBP, SVP, PdA, EAJ/PNV, Regionální liga, republikánksá levice, PSOE, CEDA, ERC, FE, JONS, PCE, FAI/CNT, FETy dela JONS, UCD, AP, PP, CiU, CC, BNG, PCP, PSD, PPD, PS, PP, CDS, CDU, BE, PRD, PPM, AND, PLA, ND, CNA, ND, IDN, Ordina, PS, PD, CDA, RD, GUPI, Svatojuliánské 21.století, PSI, PPI, PLI, PNF, PCI, PR, PSDI, PRI, DC, MMI, MSI, Dům Svobod, Olivovník, PdCi, UDEUR, Ri, SDi, FI, LN, Pól svobody, ´Pól dobré vlády, UDS, PDCS, PCS, PSDIS, PSS, PPDS, RCS, MD, PD, SEKE, KEKE, Strana svobodomyslných, Agrární strana Řecka, EDA, ES, ERE, EK, EDIK, ND, PASOK, KKE, EA, Národní šik, AKEL, Vlastenecká fronta Kypru, EDEK, DISY, DIPA, DIKO, ADISOK, KED, KISOS, ČNS, ČNSS, ČSL, RSZML, ČSDSD, KSČ, SNJ, NSP, NF, OF, KDU-ČSL, HSD-SMS, SPR-RSČ, ODS, ODA, US, DEU, US-DEU, SZ, ČSSD, SNS, HSLS, KSS, SNS, SMK, KDH, SDL, VPN, KZDS, ODÚ, SDK, SOP, SDKÚ, SMER, HZDS-LS, HZD, ANO, ZSL, SD, Solidarita, PSL, UW, PC, UP, AWS, OP, PiS, KNP, EP, FKGP, NEP, MÉM, MNFF, MSZMP, MDF, MIÉP, SZDSZ, Fidész, MSZDP, MSZP, Fidész-MPP, SLS, JSDS, SKJ, SSS, SDZ, SDS, SDS/SDSS, DEMOS, LS, DSS, DeSUS, LDS, SMS, SLS, SNS, LSDP, LVLP, LKDP, LKP, Hnutí jednota, Sajúdis, LŽP, LDDP, TS-LK, NS, LLS, DP, LDS, LRS, LSDSP, LKP, LDDP, LNNK, LZS, KDS, LC, Samnieks, TP, LSDA, LPP, JL, ZZS, LZP, EKP, ER, ESDIP, ELDP, EMKE, EKDE, EKRE, EVKE, KE, K, ERL, Res Publica, LDPR, KPRSFSR, KPRF, Volba Rusko, APR, Jabloko, Náš dům Rusko, Jednota, SPS, Jendota - Medvěd, Vlast, SSS, JuL, SHO, SRS, DEPOS, ZAJEDNO, Demokratická opozice Srbska, BSP, SDS, DPS, BZNS, NS, BBB, ODS, EL, ONS, NDSV, Za Bulharsko, NDP, PZU, SDPU, RUCH, SPU, SellPU, KPU, NDP, SDPU, Hromada, PSPU, Naše Ukrajina, BLOK, Za jendotnou Ukrajinu, Rumunský domov, Strana jednoty Rumunů, Strana velkého Rumunska, Hnutí za Rumunsko, Fronta národní spásy, CDR, DS-FNS, SDSR, Republikáni, Federalisté, Národní republikáni, Whigové, Demokraté, Konzervativci, Liberálové, CP, LP, CCF, SCP, RP, BQ.

přiznávám, obšlehla jsem to od nelinky. vysvětlení, co to a proč to, najdete právě u ní.
příjemné počtení:)

(proč jsem byla schopná naučit se toto a zkouřené povídání filosofů ne?)

chjo chjo:(

no nebudu vás napínat, i když už to asi většina ví. momentálně se cítím zhruba takhle...
teď z toho vyvodit jen to nejlepší... útěchou, byť nepříliš pěknou, budiž mi to, že nás rozhodně není málo...

šulc

včera jsem potkala šulce.

seděl v šalině, koukal na mě a když jsem ho způsobně pozdravila, rozzářil se a stoupl si. "no já si říkal, že jste to vy, spoustu lidí jsem zapomněl, ale vás si pamatuju," usmíval se doširoka. "měla jste jméno jako moje očařka. ... ale už vlastně nevím, jak se obě jmenujete..."
no nevadí, připomněla jsem se mu. "no jasně, už si vzpomínám! říkal jsem jednou vaší matce na třídní schůzce, že jste sympaťačka. a ona se na mě tak nedůvěřivě dívala... myslela si, že na vás sedím!!!"

postrach školy. když jsme se hlásili ze základky na slovaňák, říkali nám: pozor, je tam šulc!
když jsem říkala včera monči v taebu, že jsem potkala svýho fyzikáře, poděse slovaňáku, zeptala se, ač na náš gympl nikdy nechodila a nikdy jsme se spolu o žádném fyzikáři nebavily: šulce?

když někdo promluvil v době, kdy neměl, poslal ho ke zdi.
nepodpírejte tu zeď, buršová, ona bude stát i bez vás!!!

když někdo něco neuměl, říkal tomu hnus, fialovej hnus a píchal v lepším případě do tabule, v horším do nás, ukazovátkem.

když něco spletla sebehezčí holčina, byla z ní rázem ženská, hnusná, ohavná...

když se někdo pootočil na židličce, suše oznámil: trávniček nebude rotovat...

když někdo něčemu nerozuměl a tvářil se podle toho, obořil se na něj: co tak vejráte???

když jsme měli fyzikální praktika, oznámil mi jednou, že budu ve skupince pěkně sama, protože jsem přece emancipovaná žena...

když se kdokoliv vrtnul při písemce, dostal o stupeň horší známku.

do průměru 1,8 byla jednička, do 2,6 dvojka, do 3,4 trojka a do 4,2 čtverka. většina třídy se pohybovala od 3 do 5...

když suploval, četl nám moudra doktora plzáka a odmítl být vyrušován.


a tenhle člověk si včera v šalině sedl za mě, položil si bradu na opěradlo mojí sedačky a 20 minut se mnou vzpomínal a smál se, že mu tekly slzy z očí...

změna je život

když už nemám na to něco sem psát, aspoň budu občas měnit design... začínám propadat panice. nevím, jeslti za to může nelinka, která jí propadá už dlouho, ale asi ne. spíš si za to můžu sama. vždycky mě to ale chytne jen na chvilku.
střídají se u mě stavy absolutního nestíhání s depkama a stavem, kdy je mi všechno fakt úplně jedno, říkala včera na rajčeti peguška. bylo tam strašný teplo, hlavně u stropu. buď to bylo tím, že ke stropu doleze každej zpocenej, nebo tam bylo fakt teplo. jak v pondělí v taebu. jedno máchnutí rukou a lilo ze mě jak z vola. aspoň si trochu odpočala hlava...

zjistila jsem, že politologie je pouhá změť písmenek a čísel. písmenka jsou zkratky názvů politických stran, čísilka počty poslanců nebo senátorů. ostatní informace považuji za nepodstatné.

Vyborne, tohle jsem si zhruba predstavoval. Zaclen do prace, zkontroluj pravopis (!) a myslim, ze muzes tisknout. konečně napsal a zároveň potěšil. jen tím pravopisem jsem si byla vcelku jistá... poslala jsem bakuli mamince a ta mi za chvilku odepsala. výčet chyb. fakt čučím. já to v té práci prostě nevidím. moc dobře vím, co tam je, a hlavně co tam MÁ být, že jsem vůči chybám imunní.
no a takhle to dopadá, když teda něco napíšu. raději jsem psát nic neměla, protože psát o tom, že něco píšu a že se něco učím, mi nepřijde příliš duchaplné, šťastné ani zajímavé.
úplně chápu drápalíka. ale mě se to prostě mazat nechce...

co je náplní studentského života?

zdravím všechny. jelikož jsem sem teď dlouho a nepsala a ani jsme sem dlouho nekoukala a přesto i přes moji stagnaci počitadlo roste, rozhodla jsem se, že něco teda napíšu. dělám to však nerada, neboť momentálně píšu něco úplně jiného a chybí mi už jen dva tisíce znaků a soudná mysl. celý týden utekl ani nevím jak. každý den ráno vstanu (v pondělí v sedm, v pátek v devět) a hledovějíc píšu píšu píšu. uznám-li, že výhoda hladu, jež mě popohání vpřed, mění se v jeho nevýhodu, kdy mě spíše brzdí neustálé myšlenky odlítající k toustům, buchtám a podobným pečivům, jdu se nasnídat. poté píšu píšu a občas ujistím zvědavce přes icq, že opravdu píšu píšu píšu a pauzu si vážně nedám nedám nedám (že, filipe?:). poté si ze zbytků, jež mi tu krkavčí rodiče a bratr zanechali, uvařím oběd. poté píšu píšu nesmysly nesmysly. z toho soudím, že po obědě není již možno vymýšlet politologické teorie. ponaučení, jež jsem si vzala k srdci, praví, že čím později oběd, tím později totální vyčerpání. z toho zase plyne, že čím později vstanu, tím později oběd. v této chvíli nastupují rady ještě nevyčerpaných drahých chytrých známých přes icq. překládám-li celou dobu z angličtiny, má schopnost stvořit kloudnou českou větu, jež by byla srozumitelná nejen mně, ale i ostatním, stává se vzácnou. mám naštěstí ochotné a chápavé kamarády, kteří se nepozastaví ani nad sebedivnějším dotazem. hlavně pevně věřím tomu, že má práce nebude osočena z příliš žurnalistických frází a čtivých vět, jak tomu tři roky na politologii prozatím bylo. snažím se psát sofistikovaně, o čemž vypovídá již název práce, který si dosud nepamatuju... poté odcházím na trénink, kde opět nalézám své ztracené já i svůj intelekt. bohužel znovunalezení obou částí mé osoby nevyužívám a místo zasednutí k počítatči do hromady papírů a hromady otevřených oken usedám do hospody, z níž se často navracím, aniž bych o tom věděla. a ráno zase znovu. normální život studenta, zdá se. bohužel chybí komunikace, jež se omezuje pouze na elektronická média či na to, že je provozována takřka v mé nepřítomnosti.
toto je zhruba těch 2000 znaků, co mi ještě chybí...
utíkám na ten trénink nalézt svůj ztracený rozum...

tak ať každej vidí, jak jsme se měli krásně:)

takhle bylo nahoře...

a takhle bylo dole...

takový obyčejný den za peníze koncesionářů

tak už máme záběry ohně. právě se vrátil alešek z natáčení a smrdíc jak ďas všem oznámil, že byl u ohně dříve než hasiči. vlastně zároveň s hasičema:)

a nikdy si na požár neberte béžové kalhoty, dodal...

jako moje nové botky, připojil se smrdutý dus (který může říkat denně, že byl na ohni, a všichni kromě nachlazených nemají důvod mu nevěřit...). měl jsem dvacet minut nové krásné botky do té doby, než mě ohněm prohnal rosáč. tak už si nové botky nekupuju a dělám dobře. třeba dnes by se to taky nevyplatilo...

ráno vysílal dobré ráno. rosáč i dus. rosáč mě před ránem vzbudil, dus po ránu vyděsil. vylezl z eurestu smrdíc navíc chlastem, sedl do auta a ďábelsky mě odvezl z ostravy do opavy i z opavy do ostravy. měla jsem úplně stažený půlky. celkem dobrá posilovna prdelních svalů...

pátek třináctého totiž bývá den hasičské bezpečnosti. nejlepší to bude v opavě! směroval nás kudela. jo, bylo. jedno auto a dva hasiči. na minutovou reportáž si přece nemůžeme přát víc.

naštestí odpadla dáša a šupli mě místo ní na tiskovku socanů. pak mě král strčil do auta a začal nadávat. a vzpomínat na staré časy. ten borec je fajn, jen by měl přestat žít svou minulostí, řekl včera v ptákovi polda. má pravdu.

polda jede za tři týdny na ká dvojku. nelezl skoro půl roku.

šestku vylezu kdykoliv, to mi stačí. teď bych chtěl sjet kdykoliv čtverku na kajáčku. pak budu hledat další cíl. kopl do sebe šestý pivo a odpotácel se domů. tam ho čekala lenka a shizuka.

well, i think, it´s nice country, but everybody drinks a lot. ale ne, shizuko, to jen tady na severu, to my na jihu takhle nepijem... ale ne, shizuko, takhle nepije nikdo, takhle pijou jen lidi z televize a horolezci...

watashi ha beer wo nonde imasu.

čo bolo, to bolo

honza, co se bude ženit, hodil na net nový starý fotky, tak mrkněte:) je tam třeba stužkovák, opilá maturitní Praha, nebo teprve druhej Petříkov, kdy nám několikrát umřel žigul, a kdy ještě náplní všech večerů bylo večerní lyžování a hra "kdo se udrží nejdýl na posteli, vyhrál". I přes nemalou úspěšnost tyto činnosti časem nutně vystřídal alkohol, vodárna a bang:)

horolezci horolezkyně horolezčata...

V sobotu jsme byli lozit na Čtyřech palicích. Svítilo sluníčko a v lese byl ještě sníh. Prostě bylo krásně a krásně se i lozilo. A lozilo se úplně jednoduše. Připadlo mi, že bych tam klidně byla schopná dosáhnout něčeho jako je toto:)
Teď všude cítím lezečky. Fuj, připadá mi, že mi od nich smrdí úplně všechno. Je to takovej ten odér, který umí vydávat jenom lezečky. Takovej ten lezečkovitej puch.
Včera Markétka na bouldru mávala těma svýma. Úplně zářily a voněly novotou, což na nich vyzdvihla jako největší přednost. "Čuchni, ještě voní kůží..." strkala mi je pod nos a já jsem jí fakt musela dát za pravdu, fakt voněly. Dlouho ta vůně ale nevydrží, tím si je i Markétka jistá:)
Ale ještě k sobotě... Celej den strašně rychle uběhl a já jsem úplně zapomněla sledovat čas i mobil. Dojela jsem celá špinavá domů a tam stáli nasupení rodiče. Na Nově zrovna běželo toto :( (pozor, musí se přetrpět pouták na odpolední televizní noviny)
(jen trošku nechápu smysl synchronu toho klučiny, co mluví o skobách... ale to nic, to je jen deformace z povolání...:)
Takže tak, no...

Jinak sedím, čichám vůni narcisky a studuju dvě teorie o konci dějin.
Hlavně optimismus, optimismus:)

není kouře bez ohýnku...

(Toto jsem psala včera... Bohužel mi doma NEJEDE NET. Mně totiž NIKDE nejede net:(....):

Jela jsem dneska na požár. Hořel les v Čavisově (nechápu název této vesnice. Je absolutně nezapamatovatelný, schválně si ho zkuste vybavit po přečtení tohohle postu... se vsadím, že si ho nevybavíte:).
Pan Petráš vyslovil nesplnitelné přání. „Tak bychom konečně mohli mít nějaké záběry plamenů...“
Nemáme.
Zato máme spoustu záběrů opravdu mohutného čoudu.
Smrdím, jako bych seděla týden u táboráku a zpívala Dajánu...
Fuj.

potkávací den

Když jsem čekala ve městě na Kamču, potkala jsem svoji učitelku z gymplu. Učila nás zeměpis a všichni ji měli hrozně rádi. Říkala mi, že mě viděla v telce a že ten čas strašně letí. Je první rok v důchodu a užívá si chození v teplákách s igelitkou v ruce. Přitom měla na sobě sukni, svetřík a v ruce koženou kabelku. Vůbec nevypadala jako babka důchodka, spíš naopak, moc jí to slušelo. Určitě by pozdravovala všechny moje spolužáky, přestože si pamatovala jen naše příjmení a když potkala Pegušku ve Vranově nad Dyjí, zeptala se jí: "Hlaváčová, kde se tu berete??" Přesto jsem jí věřila, že nás má fakt ráda. Pořád se usmívala a byla strašně vtipná. I dneska.
Pak jsem šla od Kamči za Honzikem a potkala jsem známýho, co jezdí strašně dobře na lyžích a nedávno začal i na prkně. Je mu sedmdesát. A pořád se směje a užívá života. Jako zamlada:)
Pak jsme s Digim v Kormidle potkali Filipa Nešpora. Oba ho známe, každej odjinud. Taky se divil, že se známe. Taky jsme zjistili, že oba chodili na základku s Katkou Pavlíčkovou. Já jsem s ní chodila na gympl. Pak jsme se s Filipem rozloučili a potkali Katku před Kormidlem.
Pak jsme potkali na FSS Žluvu.
Pak jednu slečnu ze Slovaňáku, kterou asi dobře znám, ale moc už si nepamatuju, jak se jmenuje. Digi taky kohosi potkal. Ten si zas asi nepamatoval Digiho.
Pak jsme to zabalili a Digi potkal před domem Pegu na kole.
Já už jsem nikoho nepotkala.
Ale je teprve půl paté a za chvilku zase frčím do města.
Tak se úplně těším, třeba ještě někoho potkám.

P.S. Fakt jsem potkala. Barušku. Má prej pro mě doma dárek. O důvod víc, proč ji vidět dřív než zase někdy v rozjezdu:)

P.S. 2: Po taebu jsme šly s Mončou tradičně na pivko. Ten trénink nás totiž nějak zmohl.
Vzpomněly jsme si na rozhovor se Šárkou Záhrobskou. Ptali se jí, jak se udržuje v kondici přes léto.
Dělá taebo.
Je to makačka, říká mistryně světa ve slalomu...:)

Honza Kalousek se bude ženit. Úlet. Už dlouho se kolem mě pořád někdo žení, ale nikdy to nebyl někdo z nás... Teď jo. Je to zvláštní.
Vsadili jsme se s Peťou Kasalem, kdo bude další. On fandí Honzovi a Hance, já Maru a Tomovi. Peguška s Peťou nic, žádný body. Pegu je totiž strašně emancipovaná a asi by se jen tak nevdávala, shodli jsme se. Stejně jako by svýmu mimču nikdy nenatáhla slavistický dupačky. To spíš boxerský rukavice.
Zatím s Peťou ale nevíme, o co se vsadíme. To nám budou muset vymyslet ostatní v sobotu. My jsme totiž oba ten typ, kterýmu sázku vždycky vymyslí ten, s kým se vsází. Jenže my se vsázíme navzájem, takže máme problém.
Honza je teď kromě budoucího ženicha i velkej boss, odstěhoval se kvůli tomu dokonce do Pardubic. To já bych asi nemohla opustit Brno. Se vším všudy. Ani do Pardubic. Ani do Ostravy. I kdyby mě tam lákal kdoví kdo na kdoví co. Třeba tenhle. Nebo tenhle. Ne a ne.
Taky jsme se s Honzou shodli na tom, že by nebylo špatný mít někde vystavený fotky té naší bandy. Tak tady jsou. Taky by nebylo špatný, kdybych tam ty fotky nedodávala jen já. Protože přestože jich mám většinu, ty nejlepší samozřejmě nemám. Tak mi napište, hodím vám heslo a můžete vesele vkládat (Pegu a spol.).
Jo a taky Honza říkal, že je dobrý, že už je nás zase tolik Honzů:)

Úplně koukám, kolik zvládám dělat věcí místo psaní bakalářky...

Drazí milí...
mohl by mi tu někdo říct alespoň jeden ROZUMNÝ důvod toho, proč se píše bakalářská práce...?

Je zajímavé, kolik si toho člověk zvládne nezapamatovat...

Až včera mi došlo, že je zvláštní, že jsme nastoupili na Ramzové do motoráčku a vystoupili v Brně z klasického rychlíku...

Bylo mi strašně líto, že jsem se nerozloučila s Maruškou a s Tomem, kteří nás opustili kdesi v půlce cesty, a až včera jsem se dozvěděla, že jsem se nejen rozloučila s oběma, a to prý opravdu vehementně, ale že jsem se loučila i s ostatními cestujícími... stejně vehementně...

Cesta z Petříkova musela být vážně skvělá, jen škoda, že to nikdo nefotil.
- ale vždyť ty jsi fotila...
- já? a na čí foťák?
- no na svůj přece...
A ono fakt, mám plný foťák fotek z vlaku a vůbec nevím, jak se tam dostaly!!!

rozmarná zimaaaaaaaaaa

tak jsem se teď vrátila z petříkova. mé rozpoložení dokonale vystihuje to, že jsem teď našim, odjíždějícím do kina na goyovy přízraky, odpověděla na pozdrav "dobrou noc"... v sedm večer. odpoledne vlastně...
možná se to teď nedá ocenit (čímž zdravím maru, pegu, dášu a spol. před několika lety:)), ale já to teď úplně chápu, a jistě i ti všichni, co s náma jeli ve vlaku a vypili meruňku a meruňkovici a pak vypadli na nástupišti v BRNĚĚĚĚĚĚĚ, kde hnusně pršelo a stále prší, blééé, stejně jako ve čtvrtek, kdy jsme raději ani nevytáhli paty z chaty...
prostě mi myšlenky utíkají všudyma, jen ne rovně a tudyma, kudyma by měly... a hlavně mi prsty po klávesnici skáčou poněkud divoce...
byl to zvláštní petříkov.
bylo nás moc.
a zároveň akorát tolik, aby byl každej pořád s někým:)
nebyl sníh.
kdybychom skákali z podkrovních oken jako loni... netřeba domýšlet. naštěstí jsme bydleli v suterénu a skákavou potřebu jsme ponechali v brně.
ale k věci.
lyžovat se dalo. toť důležité, protože tento způsob zimy zdá se mi býti poněkud nešťastným...
sice jsem trošku zničila skluznici jak na prkně, tak na lyžích, ale to nevadí, zajezdila jsem si... moc pěkně a dobře, prostě tak, jak v petříkově vždycky: téměř zadarmo a kvalitně!!!!:)

takže letošní petříkov:

trochu sněhu, kterej přes týden stihl jak napadnout, tak napršet a roztát.
trochu absurdna, když jsme šli jarním smutným mokrým petříkovem s lyžama na ramenecha prknama pod paží na sjezdovku, kde na nás čekali zbytečky sněhu, vášnivé lyžařské kurzy a šutráky jak pěst.
a taky šimpi:) ožralej a zhulenej a s dlóhýma lyžama, bez hůlek a se dvěma dredama a velkou pleškou:)
vlekaři, kteří už nás znají pět týdnů, rovnoměrně rozprostřených do pěti let, a sledující náš vývoj (psychický i lyžařský a prknařský a kteří mochodem přišli na to, že tak blbě, jako jsme se my děvčata chovala před třemi lety, se oni chlapci chovají dnes! a vůbec jim to není blbý! jako nám před třemi lety!!! toť důvod, že chlapi dospívají později... ne všichni samozřejmě:))...ale většina jo:))).
no prostě abyste všichni věděli, bylo to úžasné, a žádné fotky sem dávat nebudu, bo jsme lyžovali jak blbí (zdravím honzíka kalouska:) a neměli na focení čas. mám fotky akorát s vodárnou... a to už je taky pěkně trapný mít všechny fotky z hor akorát s vodárnou... pak mi nikdo nevěří, že jsme lyžovali...

neděle 4. 3.
zde mé myšlenky včera skončily, stejně jako všechny k bdění potřebné funkce...:)

letem světem

Jela jsem teď domů z města a honilo se mi hlavou strašně moc věcí. A přitom jsem si chtěla číst. Poslední dobou se mi toho honí hlavou strašně moc nebo naopak vůbec nic. Spíš ale vůbec nic. Je mi totiž líto, že přestože toho mám v hlavě tolik, nemám to jak zaznamenat. Potřebovala bych něco jako vnitřní diktafon. Nahrával by mi mé roztroušené myšlenky. Zbůhdarný únik informací mi připadá mnohem závažnější než nulová tvorba.
Chtěla jsem si hned sednout a napsat aspoň to málo, co mi v hlavě zbylo. Místo toho mi taťka ukazoval nové uklízečky v akváriu a způsob, jak mamku pokaždé dostat. Málem mi u toho urval ruce. Obě. Pak mi poručil udělat si řidičák na velkou motorku. Co nejdřív. Mám totiž jen na malou a on chce kupovat novou šestistovku. Co nejdřív. A jediným adeptem, který na ní může jezdit, jsem já. Taťka má svou dvakrát silnější, mamka má svou panickou hrůzu z koní, co mají jen dvě nohy, a bráchovi ještě nebylo jednadvacet. A dlouho ještě nebude.
Namítla jsem, že mě čekají státnice z politologie. A taky bakalářka, jejíž stvoření a hlavně obhájení vidím černě černě černě. Taťka dělal, jakoby mou námitku neslyšel...
Potěšila jsem babičku. Od té doby, co jsem začala pracovat v Ostravě, byla přesvědčená, že nedodělám školu. Když se mi podařilo dokončit alespoň tu půlku, byla moc šťastná. Přesto jí něco nešlo do hlavy, to já zase poznám. Nedávno se mě bezelstně zeptala: "Marti... a jak jsi tu školu mohla dokončit, když jsi do ní nikdy nechodila...?"
Maru s Dášou vymyslely strašně moc docela zbytečných věcí. Třeba to, kdo bude s kým bydlet na pokoji v Petříkově. Zdůvodnily to tím, že měly nejdelší zkouškové, a tím pádem nejvíc času vymýšlet kraviny.
Měla bych se učit. A místo toho taky vymýšlím kraviny. Nebo spíš vymýšlím, co by se ještě dalo vymyslet.
Třeba čepice, která i po několikahodinovém připevnění lyžařskými brýlemi na hlavu uživatele ponechá účes vzdušný a v jakž takž původním tvaru. To proto, aby nemusely ženský sedět v přetopených hospodách s čepicema na hlavě.
Brácha něco vymýšlí. Mluví totiž v noci ze spaní a jistě se mu tedy za zavřenými víčky tvaruje nějaký nový vynález. Zatím na horách vymýšlel autobus, ale to je jistě jen nesmělý začátek mladého génia. Třeba časem vymyslí i něco, co ještě nikdo nevymyslel.
Zjistila jsem, že když si vezmu boty na podpatku, všimne si mě i fotobuňka za naším domem. Nemám-li je, musím se trefovat do klíčové dírky poslepu, což dost dobře nejde. Často mám problém trefit se vůbec do zavřených dvěří.
Zde mé myšlenky končí.
A přitom jich uletěly neznámo kam tak dvě třetiny. Ty zajímavější, samozřejmě.
Pokračování příště. Jdu spát. Třeba něco vymyslím tam. Když mi to nejde za bděla.
Dobrou noc.

(Kecám. Nic vymýšlet nebudu. Jdu spát proto, aby se mi mohlo o někom zdát...:)

a přece napadl...

konečně jsem letos byla na horách a dělala jsem tam to, co se na horách obvykle dělává. jezdila jsem tam na lyžích a na prkně. žádné jiné vychytávky. a su teď mnohem klidnější. taková úplně vyrovnaná či co. něco mi zkrátka chybělo. a ono to asi byly hory!:) tak v sobotu frčím zase na další týden. a pak zase na další. a pak možná zase na další. začínám být stále klidnější. úplně se usazuju:)

k lyžování nám hrávali tohle... oceňuji rakouskou aktuálnost...

a na závěr... prostě manšestr...

Události

Věděla jsem, že je celá Karviná poddolovaná a že se to město propadlo o 36 metrů, ale že první, co z ní uvidím, bude kostel úplně nakřivo, to mě teda fakt dostalo...

To byl prolog:)

Jak moc potřebuje člověk k životu řád a jistoty?
Přemýšlím nad tím proto, že jsem se teď v telce upsala, vlastně uřekla, že budu jezdit každý druhý týden. Abych měla v životě řád nebo co. Kecám, abych byla taky někdy v Brně. A abych neměla furt "prdel v luftě", jak říká maminka. Abych občas stihla to, co jsem stihnout chtěla.

Dočetla jsem teď v Instinktu, že "větší sledovanost než hlavní Události ČT paradoxně občas mívají následné Události v regionech, nově zařazené několik minut před půl osmou. To proto, že diváci, kterým skončí na Nově Ulice, Přepínají krátce před Televizními novinami na Českou televizi. Úderem půl osmé se pak houfně vracejí na Novu."
Pro mě z toho plyne, že diváci Novy v Moravskoslezském a Olomouckém kraji mě znají!!!:) To je super, to jsem si vždycky přála.

Ale proč to píšu... Jak se vám vlastně líbí nový formát Událostí? Mně vůbec. Protože:
a) nestíhám taebo. když býval jen report, bylo prostě jasně daný, že skončit se může nejpozději v šest. teď se může skončit nejpozději za pět půl osmé. to znamená, že nestíhám taebo. pěkně na prd.
b) nestíhám vlak. viz výše.
c) Kubal nechce přijímat do Událostí šoty z regionů, bo na to jsou přece Události v regionech. Z toho plyne, že má "sláva" nepřekročí hranice Moravskoslezského a Olomouckého kraje. Taky dobře:) Aspoň se mi v Brně nestane, že večer potkám u pivka na Stodolní člověka, se kterým jsem přes den točila, a jevila se jako seriózní, perspektivní a nadějná redaktorka, což s mým výrazem u piva příliš nekoresponduje.
d) v Brně se mi nestane, že někoho potkám na Stodolní.

A co mi z toho všeho plyne...
Do Ovy budu jezdit každý druhý týden hlavně proto, abych stíhala taebo.

Dobrou noc.

sních

Události v regionech, Ostrava, pátek 2. února 2007
---
Vlekaři i lyžaři se konečně dočkali. Dnešek byl podle nich prvním dnem letošní sezony, kdy panovalo opravdu lyžařsky pěkné počasí. Po týdnu dešťů a silných větrů vylezlo sluníčko a teploty klesly pod nulu. Přesto ale na horách zatím nejsou takové podmínky, jaké si vlekaři představují.
---
Poprvé jsem jela v zimě na hory bez lyží. To bylo strašný, už to nikdy nechci zažít. Nejraději bych tím mikrofonem po někom jebla, hrkla do něho stativem, ukradla mu lyže a aspoň jednou si ten kopec sjela! Fakt strašný. Stála jsem pod sjezdovkou, svítilo na mě sluníčko, frčeli kolem lyžaři, padali kolem prknaři a já jsem stála dole v riflích a koukala na ně. No děs, fakt. To jsem si vybrala za trest tady to téma...:)

Tak su zase v Ově. Sedím v telce a mám chvilku čas. Tak napíšu nějaké moudro:)
Třeba moudro o tom, jak je důležité znáti místní jazykový diskurs:
Jeli jsme točit jakýsi smrad, co lítal po Radvanicích. Byl to fakt strašnej smrad, pan Koběrský dokonce odmítal vystoupit z auta, že tu žádné štiplavé svinstvo dýchat nebude. Tak jsem křikla na dva chlápky, co stáli venku v tom smradu a té hnusné hnědé mlze, co štípala do očí, doufajíc, že mi poví, co to zde tak smrdí.
"To je asi eNHáčko," mávli nad tím rukou.
Amoniak, blesklo mi hlavou, když jsem pracně zavzpomínala na hodiny chemie.
Vypouští tu amoniak a ten se tu normálně válí po poli a my to budeme dýchat? V rámci veřejnoprávní služby lidu?
Snad poprvé jsem chápala pana Koběrského. Taky se mi vůbec nechtělo z auta do toho hnusnýho deště a hnusnýho hnusu. Dýchat amoniak, no fuj. Docela mě zaráželo, že ti lidi tam normálně fungují, stojí na zastávce a stále žijí. I v amoniaku... Přitom by měl amoniak někam vytěkat, ne? Nějak mi to celé nešlo do hlavy, ale nechtěla jsem se zase na něco ptát, bo se ptám pořád. Třeba co to jsou cukle, štrample a tak. Nebo švenk, to jsem taky nevěděla. Nechtěla jsem se tedy ptát ani na amoniak a hrdinně jsem ho dvě hodinky dýchala. Jen mě trošku bolela hlava. Víc nic.
V redakci mi pak nenápadně došlo, že eNHáčko bude asi Nová Huť... ta továrna, co to svinstvo vypouští, Mittal Steel...
Vivat Brno v Ově, vivat amoniak:)))

Dnešek byl úplně zvláštní den.
Ráno jsem přišla domů, Nelinka už spala, bo za dvě hoďky vstávala do práce. Vzbudila jsem se po čtyřech hodinkách úplně blbýho spánku a koukla na mobil a tam na mě velkýma písmenama čumělo MÁME TO!!!!!!!!! Tak jsem hned volala mamince a vykřičela to do světa.
Pak jsem si poslechla Nelinku v rádiu. Byla strašně vtipná, ale asi to nedělala schválně...:)
Pak jsem si uvědomila, že je mi trošku špatně. Tak jsem se nasnídala, sbalila si věci, abych se zase na čas mohla odstěhovat, a jela jsem si koupit nové koleno.
Paní ve zdravotnických potřebách udělala potřebnou analýzu mého člověka, natáhla mi několik druhů nových kolen, načež po pětiminutovém rozhovoru se mnou prohlásila: "tak to si sem přijdete za patnáct let pro vozíček, že?", čímž mě neskonale potěšila. Mám tu větu v hlavě celej den, baba jedna. Kdyby nebyla docela příjemná a ochotná, tak čapnu koleno a pádím pryč bez placení. Takhle su obohacena o úžasné info a ochuzena o dva litry...
Každá krása něco stojí.
A pravda někdy bolí...

No co bylo dál... Dál mi bylo úplně blbě. Šly jsme na polívku do Spolku a já jsem si z ní nějakým nedopatřením vůbec nic neodnesla...
Pak mě přijeli naši odstěhovat. A strašně se bavili. Nechali mě v autě, šli nakoupit a přikryli mě igelitkou.
Mám úžasné rodiče:)
No a teď půjdu asi spát.
V žaludku mi buble litr čaje a někdo mě mlátí do hlavy.
Asi bych si měla jít vybalit ty věci... V neděli je zase budu skládat zpátky a stěhovat se do Ovy.
Já už mám toho stěhování plný zuby, furt musím povlíkat nějaký peřiny...

Dneska to je takzvaný bezpoinťák:)))

baka

Konečně mám zase chuť něco napsat. Asi to nebude nic světoborného, protože právě zažívám maximální útlum všech tělesných i duševních buněk. Konečně zase můžu zapomenout některé zbytečnosti, které mi zabíraly místo v hlavě. Juchú. Strašně jsem se na to těšila a teď to přišlo a mně je úplně blbě. To je tak, když někdo slaví, aniž by ještě věděl, má-li k tomu důvod.
Tak už su baka. V červnu k tomu možná přidám lář a můžu si to napsat na cedulku na dveře. Na to se strašně těším. Budeme bydlet s Nelinkou v Líšni a na dveřích budeme mít před jmény ještě bc. Asi to bude to jediné, kam si to napíšeme:)
Koukám, že schopnost napsat kloudnou větu mě opustila ve středu v poledne poté, co jsem odevzdala papír se zprávou, papír se storkou a papír s glosou. Odevzdala jsem asi i tu schopnost, jinak si nedokážu vysvětlit, proč ze mě ty slova lezou tak těžce... To bude tou těžkou hlavou... Jéééžiš, mně je blbě.
Pokud to takhle bude po každých státnicích... Tak to bude asi vlastně dobře:)