šťastný a veselý...

Ježíšek zase nepřišel...
Zlatý prasata, bílí sloni...
Asi se někde zapomněl...
Jako předloni, jako loni...

Ano, můj Ježíšek se letos někde zapomněl. Hájzl. Buď ležel v posteli a potil se, nebo ležel v posteli a učil se. A stejně mu to k ničemu nebylo. On takzvaně mrhal časem...
Takže milí přátelé... chtěla jsem vám sice dát pod stromeček dárky... a velké!!! Dát jich mnohem víc než loni, protože jsem vás všechny zanedbávala... ale já jsem řekla... ne!!! Letos nedostanou ani stávající ani budoucí přátelé nic! Když hovno, tak pro všechny.
Stejně není sníh.

Mráz mu jeho tvář zkřivil do grimasy...
Navždy bude spát, na věčný časy...
S přiblblým úsměvem...
Šťastný a veselý...

takové jakési tlachání :-)

Tak si tak přemýšlím nad tím, jestli si pánové na žurnalistice vůbec uvědomili, co nám způsobí povinnou tříměsíční praxí... Nejenže jsem se dostala do pěkných sraček ve škole na politologii, bo jsem tam vůbec nechodila a jednoduše jsem školu vyloučila a vůbec se o ni nezajímala, ale taky mi to všechno pěkně hráblo do osobního života.
Vůbec mi nevadí, že pořád jezdím sem (na jih) a tam (na sever) a zase zpátky, mě to nakonec naopak velice baví. Pořád něco dělám, pořád se něco děje, a i když mě občas vlak pěkně sere, protože je tam zima a blbý lidi v kupé, kteří mají blbý dotazy, na který nehodlám odpovídat, protože mám zrovna blbou náladu, bo jedu do města, do kterýho se mi nechce, nebo taky z města, ze kterýho se mi nechce, tak přesto všechno mám to úchylný tudumtudum ráda. Když su v Brně, tak plánuju, co budu dělat v Ostravě, a zároveň vesele dělám to, co jsem si naplánovala v Ostravě, že budu dělat v Brně, a vlastně se mi nemůže stát, že bych něco nedělala, bo buď dělám to, co jsem si naplánovala, nebo plánuju to, co budu dělat.
Nikdy jsem takhle úchylně neplánovala, neměla jsem totiž proč. Nepřemýšlela jsem v neděli nad tím, co si vezmu v pátek na sebe, abych každej den chodila v čistým a voňavým, bo každý den hrozí, že domů dojdu ve špinavým a smradlavým a nebudu schopná si své nemnohé svršky vyprat, bo mi nefunguje v umyvadle špunt.
Chápu, proč taťkovi nepřijde divný říkat čerstvý mléko místo čerstvé mléko nebo čerstvý mlíko, protože jak si to tak po sobě čtu, tak píšu a tím pádem i mluvím jak cyp.

Teď tak trochu přemýšlím, co jsem vlastně chtěla původně vykřičet do světa...

Nevadí, su přece nemocná, mám horečku, hlavou mi běhají zmatené myšlenky a dneska jsem psala poslední zkouškový test na bakalářském studiu. Ha ha. Sice poslední, ale zároveň také první, který si zopáknu... Sice ještě výsledky nejsou, ale. Systémy politických stran mi daly pěkně zabrat, chytla jsem z toho jakousi chřipku a bolení bříška a v noci jsem jen nechápavě sledovala konsolidaci systémů, jež mi probíhala za zavřenými víčky. Do toho mi Nelinka povídala, jak viděla Na vlastní oči příběh studenta čtvrtého ročníku, který se tak moc učil, až mu jeblo a vrátil se do dětství, na úroveň pětiletého dítěte. A to já přece nechci, ne?

Takže milí pánové na žurnalistice, víte, čeho jste dosáhli tím, že jste nás vyhnali do osidel médií a tři měsíce tam námi nechali máchat? Co tři měsíce? Půl roku a minimálně celý další život? Víte, čeho jste dosáhli?
No zhruba toho, že místo toho, abych byla smutná, že se musím učit ještě další dva týdny v únoru a možná taky celý příští rok, su ráda, že mám mozek stále tam, kde ho mám mít, a beru tuto samozřejmost jako zázrak.
Všechno je ale tak pomíjivé...

pro drápalíka:)

Troška nostalgie. No není ta Ostrava krásné město? Kdo nevyleze na radnici, ani si toho nevšimne...:))

A tohle je ta nasvícená ostravská radnice...

něco je tady navíc...

Když jsme někdy před třemi lety vyráželi na hory, přijeli jsme v sobotu v šest ráno na sraz a nikdo tam nebyl. Jen my a stejně dezinformovaní známí - odjezd byl až další den, v neděli. Všechno jsme nechali v autě a šli jsme úplně nalehko domů.
Získali jsme tehdy den navíc. Den, se kterým nikdo z nás nepočítal. Stihla jsem spoustu věcí, na které jsem dosud neměla čas.
Někdy si říkám, že by to takový den, chtělo každý rok. Den, kdy nikdo neotravuje, protože si myslí, že su na horách, den, kdy můžu dělat věci, které bych normálně nedělala, protože na ně nemám čas.

Teď jsem se vrátila z práce a mám hodinku, než mi pojede vlak. Opustím Ostravu skoro na dva měsíce. To město, ty lidi v něm, tu práci, ty lidi v ní. Mám teď hodinku navíc.
A vůbec nevím, co s ní.
Asi jenom budu nasávat ten podivný puch mého bytu a koukat na vánočně nasvícenou radnici. A vůbec nebudu přemýšlet, budu jen tak čumět.
Konečně můžu aspoň chvíli dělat věci, na které normálně nemám čas.

Su ráda, že můžu být ještě chvilku tady.

Je to zvláštní, ale derou se mi slzy do očí.

Teď budu navíc já.

V Brně.

parkování v centru

Vy jste se teď v té ostravské televizi ale rozjela! řekla mi včera mluvčí frýdecko-místeckého magistrátu, když jsem se jí ptala na nové autobusové nádraží. Kromě použitelných informací nám zároveň (taky mimo kameru, škoda:) sdělila, že má neblahý pocit, že jí s přibývajícím věkem klesá IQ. Její poznatek mě zaujal. Mám totiž strach, že je pravdivý.
Stačí si vzpomenout, jaký rozhled jsem měla, když jsem chodila na gympl. Probírali jsme spoustu věcí. I když mi připadla většina z nich zbytečná, občas se v těch kvantech informací našlo i něco důležitého. Vesele jsem postupem času zapomněla všechno, nijak jsem neselektovala.
K tomu jsme museli číst noviny a sledovat zprávy. Věděla jsem, co se děje tady, věděla jsem, co se děje v zahraničí. Uměla jsem to dokonale rozebrat, protože nás k tomu někdo neustále nutil.
Teď vlastně nevím nic. Vím spoustu věcí o politických systémech v Evropě. Vím spoustu věcí o dění v Moravskoslezském kraji. A to je všechno.
Nemám čas ani náladu učit se něčemu navíc. Nemám čas ani náladu čučet na zprávy a číst si noviny, když to dělám každej den v práci. Omezila jsem se na politické systémy a Moravskoslezský kraj, kde jsem se rozjela. Jinde už jsem definitivně zabrzdila, zaparkovala a ztratila parkovací lístek, který by mi otevřel závoru u výjezdu z parkoviště.
Myslím, že takto omezenému člověku musí rozhodně postupně klesat IQ.
Přemýšlím, co se stane, až IQ nebude mít kam klesat.

Mám trošku strach, že nic.

Ale tajně doufám, že ještě zmobilizuju síly k tomu, abych šla ten lísteček aspoň hledat, když už ne rovnou najít...

jak málo stačí ke štěstí... či neštěstí

Když jsem byla ještě malá Martinka, nikdy jsem nechápala, proč si všichni přejí hodně zdraví, když zdraví je přece tak samozřejmé. Pak jsem sebou jebla na lyžích a zničila si koleno. Už pět let tak všechny vady, které se honosí nesrozumitelným názvem s předponou chondro-, říkají mému koleni pane.
Nesmím si klekat.
Nesmím si dřepat.
Nesmím koleno ohýbat do ostrého úhlu.
Pokud chci sportovat, můžu prý akorát plavat.
Pošašené koleno se mi prý už nikdy nespraví, může to být jen horší.
Tak lozím po stěnách a po skalách. V létě jezdím na kole a v zimě na lyžích a na snowboardu. Chodím na spinning a dělám tae-bo. A plavání nemám moc ráda.
Koleno mě bolí jako čert, bez obvazu jsem ztracená. A je to čím dál horší.
Trošku mě mrzí, že k tomu, aby malá Martinka prozřela, mi stačilo tak "málo"...

kuře

Naši byli nedávno na jakési oslavě. A mamča se tam dozvěděla tenhle příběh:
Jedna starší paní žije s manželem v domečku ve vesničce Lubě, na dvorku jim kvoká několik slepic a jeden kohout. Jednoho dne, bylo to tak před rokem, začala jedna slepice kvokat trošku víc než ostatní. Začala asi kdákat. Dali jí tedy pod zadek několik vajíček a čekali, co bude. Vylíhlo se jedno kuře.
Protože byla už zima a po dvorku běhaly kočky, vzala ta paní kuře do kuchyně, čímž ho ochránila před záhubou. Nenapadlo ji, že kuře momentálně prožívá období sebeuvědomění a sebeurčení. Nevěda tehdy, kam patří, rozkoukalo se kolem a pojalo okolí (tedy kuchyň) za svůj domov a okolní tvory (tedy lidi) za své příbuzné.
Od té doby si kuře myslí, že je člověk. Žije v kuchyni a upřímně sere na slepice na dvorku. Paní si na kuře v kuchyni chtě nechtě zvykla a pěkně se o něj stará. Kuře má před sebou dlouhý a nekofliktní život netradiční slepice.
A pak že my jsme páni tvorstva...

hlavní město česka

Nedávno jsem našla na netu uncyclopedii (www.uncyclopedia.org). Vlastně jsem ji nenašla, doporučil mi ji můj vedoucí bakalářské práce. Až mi bude z toho psaní a hledání pravdy jebat, mám se tam mrknout. A najít si tam hesla jako Brno. Nebo Praha. Články byly v angličtině a já se docela zasmála. Angličtina dávala těm nesmyslům jakýsi vtip nebo co. Docela mě zarazilo, že tam nebylo nic o Ostravě.
Mrkla jsem na ty stránky i dneska. Už je tam hodně článků v češtině a už je tam i Ostrava. Zase jsem se zasmála, ale musím se přiznat, že ne všemu. Pokud jsem se ale zasmála, stálo to za to. Některé nesmysly sice opravdu postrádají jakýkoliv smysl, nicméně některé pravdy popsali autoři dokonale. Neustále jsem odbíhala do jiných pokojů a sdělovala jsem nové poznatky všem, co o ně vůbec nestáli:)
Rozhodně musím souhlasit s tím, že denní provoz ve štatlu zajišťují speciální vozy, které v létě topí a v zimě větrají. Noční provoz že zajišťují linky, které společně na hlavasu počkají, až je pomočí předem stanovený počet opilců, poté se rozjedou a nechají část rozespalých cestujících na nástupišti. Konečná těchto linek že bývá v polích. A zastávky že jsou pojmenovány zcela nezávisle na tom, ve které ulici jsou.
A taky mě pobavilo, že jsem tam našla odkaz na článek, který vyšel v Rovnosti. Psala ho Johanka:)

čtvrtek

Našla jsem na netu článek o nedělňátkách. O lidech, co se narodili v neděli.
Prý jsou to šťastní lidé.
Nejmladší syn jedné paní je nedělňátko a ta paní by řekla, že má o trošku veselejší život než ti dva starší.
Jiná paní píše, že její nejstarší syn je taky nedělní a prý mu zatím vyšlo všechno, do čeho se pustil.
Jiná paní je sama nedělňátko a s přibývajícím věkem a zkušenostmi se utvrdila v tom, že nedělňátka vážně mají štěstí.
Jinde se píše, že nedělňátka mají slunnou povahu. Jsou prý sluníčkové, šťastné a pohodové.
Někdo jiný uznává, že je kurwa taky nedělňátko a věci že vážně jeví tendenci dopadat v jeho prospěch.
Našla jsem dokonce jakousi pohádku. Hlavní hrdina byl nedělňátko a všechno mu šlo samo. A šlo mu to výborně.
Nejmaldší dcera Karla Gotta je taky nedělňátko. Sotva se narodila, už o ní všichni ví, že bude bystrá, tvořivá, nápaditá. Proč? Protože se narodila v neděli, jednoduché.
Na internetu se to nedělňátky doslova hemží. Pondělňátek je znatelně míň. Úterňátko mi vyskočilo jen jedno a středňátko či pátňátko google ani nezná.
Nedivím se mu. I můj tatínek je nedělňátko.
A když už jsme u toho, tak já vlastně taky...

svět je malej

Chcete-li se s někým seznámit, posaďte se do vlaku.
Před dvěma týdny jsem strávila v jednom kupé s šesti lidmi šest hodin. Někoho jsme totiž přejeli.
V té chvíli nám bylo jedno, že pod celým naším vlakem se nachází "někdo", řešili jsme spíš to, že asi budeme mít zpoždění. Stejně byl pod naším vagonem určitě rozmetán sebevrah...
Šest hodin a plné kupé - to už něco znamená. Bylo nám teplo, vzduch v kupé se nedal dýchat, za okny se míhaly barevné uniformy hasičů, policajtů a záchranářů a my se dobře bavili. Tím spíš, když ve vlacích, co jezdili kolem, vždy projel známý jednoho z nás. Byla to taková hra, kterou si na nás České dráhy vymyslely. Najdi si svého známého.
Měli jsme zpoždění přes tři hodinky a utvořili jsme nová přátelství.


Další den jsem se z Četky dozvěděla, že jsme přejeli patnáctiletého kluka, co se procházel po kolejích.

Včera jsem taky jela vlakem. Seděla jsem v kupé se čtyřmi veselými kopami a nenápadně se smála jejich hláškám z okna. Nejradši bych si v té chvíli dala klapky na uši i na oči a někam zmizela. Čučela jsem do ONA Dnes, co jsem vzala na poslední chvíli v redakci na stole, a vůbec jsem netušila, co čtu. Pořád mi cukaly koutky:) A občas mi ucukly málem k uším:)
V Přerově tři veselé kopy vystoupily a jedna mi tam zbyla. Kecali jsme až do Brna a já už se mohla smát do kupé, ne z okna na chodbičku. Zjistili jsme, že jsme se možná viděli už tehdy, když se vlaky
navzájem předjížděly. Taky jsme zjistili, že máme společnou známou. Dělá v televizi, odkud ji znám já, a zároveň studuje báňskou, odkud ji zná on. Taky jsme zjistili, že když byl ještě prcek, ač z Třebíče, strávil většinu dětství v dětské nemocnici v Brně, kde ho učila maminka mého prvního přítele. Na vizitu chodíval doktor, který s námi jezdíval na hory. Tehdy jsem poprvé stála na snowboardu. Půjčil mi ho onen doktor s černým hárem a fúsem, o kterém jsme na horách sotva věděli, že chodívá ráno strašit malé pacienty mezi bílé ložní prádlo:) A že jednoho z těch malých pacientů za deset let potkám ve vlaku na trase Brno - Ostrava.
Všichni na světě se prý znají maximálně přes šest lidí. Mezi mnou a nějakým páprdou v savaně s rouškou přes bedra je maximálně šest lidí, kteří tvoří řetězec. Já znám někoho (1), kdo zná někoho jiného (2), který zná zase někoho (3), a ten zase někoho jiného (4), který zná zase někoho (5), co zná někoho jiného (6), a ten zná páprdu v savaně.
Poslední dobou mi i těch šest přijde moc.

zatáčka u dálnice na víděň

Nedávno jsem seděla v autě a poslouchala oblíbené ostravské nadávání na Brno. Už mi to začíná lézt krkem, tím spíš, když vlastně neznám odpověď na otázku, kterou jsem oběma nadávajícím pánům položila:
"Můžete mi říct, v čem je vlastně ta brněnská televize o tolik horší než ta ostravská?"
Odpověď přišla okamžitě:
"A mohla bys nám říct, proč jsi tady a ne v Brně?"
Sklapla jsem. A už se neptám.

továrna na sny

Za chvilku mi jede vlak do Brna. Ráda bych někdy vyzkoušela Pendolino, ale vedení Českých drah se mnou nesdílí názor, že trasa Brno - Ostrava by potřebovala oživit... Sami mi to říkali. Škoda, musím se spokojit s rychlíkem. Aspoň vím, že nikdy nepřijedu včas.
Točila jsem dneska dvě tečky. Poslední dobou mi dávají jen tečky. Nevadí. Bavila jsem se se synem Otty Wichterleho. Byl to velice příjemný pán. Nevěděla jsem ale, jak sklonit jméno jeho otce. Syn Otty Wichterleho, Otto Wichterleho nebo Otta Wichterleho? Doufejme, že a) je správně. Nehodlám zase číst nějaké zmatené mejly inteligentních diváků jako byl tento:

From:knedlhans(at)centrum.cz Posted At: Monday, November 13, 2006 3:23 PMPosted To: ReportConversation: Upozornění na omyl ve vysílání.Subject: Upozornění na omyl ve vysílání.Dne 10.11.06 jste v relaci v 18.00 hod. titulovali paní Nosticovou jako "hraběnku". Dovoluji si upozornit, že u nás byly šlechtické tituly před 88 léty zrušeny. Zdá se mi vůči paní Nosticové urážlivým oslovovat ji tímto směšným titulem. Prosím, žádám a navrhuji, aby se napříště dávno zrušených šlechtických titulů ve Vašem vysílání neužívalo. Mgr. Julius Petřík, Generála Píky 21

Tímto se Mgr. Juliu Petříkovi, Juliusi Petříku či Juliusovi Petříkovi omlouvám.
Kromě pana Wichterleho, který navštívil Wichterlovo gymnázium v Ostravě-Porubě při příležitosti čtvrtého ročníku Moravskoslezského matematického šampionátu, bla bla bla... jsme točili ještě recitační maraton na Matičním gymnáziu. Byla tam spousta malých studentíků, kteří se opravdu snažili vypadat a recitovat co nejlépe, vědomi si toho, že je večer maminka uvidí v televizi. A stejně tak se snažila moc hezká paní organizátorka. Šlo jí to. Slušelo jí to. Bohužel se stalo něco s vládou.
Poslední dobou to není nic neobvyklého. Lidi si zvykli, co jim zbývá. Vláda už je jim v podstatě fuk. Ale dneska nebude fuk těm malým studentíkům a jejich pěkné paní profesorce. Nevešli se totiž do vysílání. Pan Topolánek a jeho vláda je přednější.
Ne vždycky továrna na sny slíbený sen splní.
Takže děti, nebude to dneska v šest na ČT1... Nebude to už nikdy...

denik ostravaka

Nějakým zvláštním nedopatřením jsem se dostala do Ostravy. To bylo někdy v červenci, plánovala jsem v tom hornickém městě strávit měsíc, možná měsíc a půl. Víc ne. Jiným zvláštním nedopatřením v tom městě sedím ještě dnes. A vůbec mi to nevadí, mám to město vlastně ráda...
Tento víkend za mnou byli naši. Chtěli vidět město, které nikdy neviděli a na které měli smíšené názory, myšlenky... stejně jako já před zhruba dvěma lety, když jsem se sem dostala poprvé. Nějakým zvláštním nedopatřením, samozřejmě, jak jinak:) Ostrava je příjemně překvapila, stejně jako mě před dvěma lety...
Dostali exkurzi po televizním studiu, z radnice mrkli na celé město a zjistili, že je snad nejzelenějším městem u nás, obhlídli areál národní technické památky ve Vítkovicích, zašli na Stodolní, prošli se centrem a jukli do dolu v Hornickém muzeu. Odjížděli nadšení. A já tady nadšená zůstala.
Bráchovi koupili suvenýr. Denik ostravaka ostravskeho. Večer jsem jim z toho přečetla kapitolku o exkurzi v televizním studiu. Mohli se posmát, bo to bylo fajně napisane. A bo sem to fajně přečetla.
Zítra jedu točit až v jednu. Nechce se mi vstávat a dřepět v telce i dopoledne, tak dojdu až na jedenáctou. Psala jsem o tom tomu chacharovi, co ma taky kamenny gzycht. Odpověděl mi: ať se mládí vyspí... Moje řeč.
Díky hornickému muzeu teď chápu, proč jsou tady všichni tak sprostí a drsní a tak podobně. Takže dobrou noc. Ať se kurva mládí vyspí...