už mě tolik lidí osočilo, že sem nic nepíšu, že teda něco napíšu, ale za obsah neručím, sama nevím, co ze mě vypadne. začít psát o minutu později nebo o minutu dřív, bude to vypadat úplně jinak...

neměla jsem důvod psát, protože jsem se se všema vídala osobně a proto jsem všem vždycky všechno, co by stálo za zaznamenání, řekla, a lidi, se kterýma se nevídám, tohle vůbec nemusí zajímat, nemám potřebu ukazovat se světu prostřednictvím webu, i když mnozí vlastníci blogu tak možná můžou na první pohled vypadat. tak pokud oni jo, já teda ne.

připadá mi, že toho mnohem víc řeknu fotkama, i když už i doporučení některé fotky (třeba ty, kde ležím oblečená ve vaně a čistím si zuby) stáhnout, aby to někdo nemohl využít proti mé osobě, protože jsem vlastně člověk veřejno-právně činný (no co, každý si čistíme zuby po svém!), tady několikrát popadaly. zatím jsem jim nevěnovala větší než malou pozornost. až se moje zuby objeví v blesku, pak budu jednat. (to ale nejdřív budu muset nabýt na takové důležitosti, aby měl někdo zájem publikovat mé fotky v blesku, a taky, aby měl někdo zájem na mé fotky publikované v blesku, koukat...).

od té doby, co jsem musela napsat deset stran seminárky na téma, které by s bídou vydalo na strany dvě, mám úžasnou schopnost psát sáhodlouhé a na první pohled nekončící věty o ničem.

a tak vypadá i tenhle post.

tak. má ještě někdo potřebu nutit mě psát takovéhle kraviny? věřím, že ne:) a pokud nedostanu žádnou zpětnou vazbu (taková, co se objevila u minulého postu, se nepočítá), můžu se vám na nějaké psaní víte co?!;)

návod na výrobu moderní omítky

1. před příchodem většího, dopředu avizovaného větru, nejlépe orkánu, umístěte na balkon bezprizorní květináč větších rozměrů.
2. naplňte jej po okraj hlínou.
3. čekejte na orkán.

výsledek: po příchodu orkánu udělá květináč na balkoně čtverné salto, přičemž nerovnoměrně rozmístí hlínu po zdech i oknech domu. trvale.

doporučení: čím tmavší hlína a světlejší podklad, tím lépe.

pařba s kornama

občas se díky práci dostanu tam, kam by mě asi normálně nenapadlo se dostávat. třeba na koncert kornů. tak to teď poslouchám a úplně se divím! ono se mi to snad líbí!

před koncertem jsem tedy byla vyslána udělat rozhovor s fieldym. čekali jsme na něho hodinu i se čtyřma lidma z óčka, poslouchali jejich pražský dialekt a celkem dobře se bavili, hlavně když jsme jim vysvětlovali, co je náplní naší práce. nedokázali moc pochopit, že v moravskoslezském regionu se toho děje víc než jeden koncert světoznámé kapely za rok.
když konečně došel basák, vypadal totálně otráveně a znuděne. proč hrajete v ostravě? well, i dont know... i guess... maybe... kde budete hrát další koncert? well... italy? maybe... a tak. celkem mě ale překvapilo, že i když měl strašný dready, tetování po celým krku a rukách, na tom krku navíc čtyřicítku a za sebou asi hodně propařenej a prochlastanej život, vypadal na pětadvacet a zároveň celkem normálně, snad i hezky!

frčeli jsme ho ještě střihnout do událostí a za dvě hodinky jsme valili zase zpátky do čez arény, tentokrát i s evičkou, kolegyňkou, kterou jsem po domluvě s šéfredaktorem nenápadka nahlásila jako třetího člena štábu. předtím jsem se ale valila domů převlíknout, bo pařit na koncertě v růžové košili mi přišlo ujeté. tak jsem nasadila triko royal blood a vyrazila do práce.

nahrát si první tři písničky na kameru vůbec nebylo tak lehké, jak se na první pohled zdálo. nejdřív pořadatelská agentura oznámila, že kromě tří štábů tam můžou jen dva, a navíc ne pod pódium, ale ke zvukařovi přímo doprostřed čez arény. takže se dvě óčka mezi sebou brutálně pohádaly, nás braly jako veřejnoprávní příživníky a prostě lítaly fakt ostrý slova. nakonec jsme málem každej z těch čtyř vyvolených (mezi nimiž jsem byla i já) dostali bodyguarda, co mi celou dobu držel paži, abych náhodou neutekla někam do davu, nebo nevím, doteď jsem jejich chování moc nepobrala, protože já si vážně mikrofonem nic nenatočím, o čemž oni asi příliš přesvědčení nebyli, mysleli si snad, že tam mám zabudouvanou skrytou kamerku, a budu natáčet během cesty ke zvukaři ksichty rozvášněných fanoušků zblízka.

každopádně po dlouhých peripetiích a nesnázích byla mise splněna, kameraman celý vyčerpaný odjel a čez aréna byla naše. díky nálepce na noze jsme se s evčou dostaly totálně všude, takže jsme lítaly zákulisím jak poletuchy, s pivkama v ruce jsme seděly ve vip prostoru a cítily se strašně důležitě.

koncert byl moc fajn, ale krátkej, takže poslední písnička dohrála ve chvíli, kdy jsme si koupily druhý pivčo. což tak asi mělo být, protože díky tomu jsme pak dlouho zevlily u pódia a koukaly, jak rychle se sklízí aparatura, až nás oslovil nějakej lock from staff, ať počkáme, že jako bude party. pokud dopijem pivko a týpek se neukáže, jdem, řekly jsme si, ale týpek se ukázal zrovna, když jsme pivko dopily. zatáhl nás do šatny kornů, přičemž na nás cestou mrkl zase fieldy, odcházejíc se svou manželkou do víru velkoměsta. v šatně se nás ujal klávesista, jehož jméno jsme si musely další den najít na wikipedii, a pak taky ještě jeden, a pak taky další.

mezitím, co jsme popíjely heinekeny, protože když dá v česku někdo dotaz beer or water, připadá mi celkem jasné, co si dotázaný vybere, venku před šatnou čekala pořádající agentura se svýma pánama důležitýma a nenápadně pokukovala po nás dvou, kterak se tam veselíme s pány muzikanty. chudáci óčkaři čekali na rozhovor s jonathanem davisem, ale my už jsme měly pěkně po práci, a jako správné slečny redaktorky jsme v zapařené šatně distingovaně povídaly o své práci, přičemž jsme nezapomněly zdůraznit, že naše czech tv is something like cnn or bbc, but a little bit smaller.

pány z kapely napadlo, že nám ukážou autobus, takže jsme ze šatny vyrazily s pivkama v ruce a popřály agentuře i óčkařům mnoho štěstí, za což věřím, že nás dodnes upřímně nenávidí. venku se k nám přidala předkapela a tenhle týpek se k nám přihnal s úsměvem na rtech a slovy: hi, i am from sweden, how are you? přičemž další koverzace se nesla ve veselém duchu na téma zima ve švédsku a tady a jestli je malmö už švédsko nebo ještě dánsko. přitom marilyn manson by se vedle něho mohl stydět a já pokud bych takového týpka v noci, co v noci! i ve dne! potkala, beru nohy na ramena.

autobus byl super. nebyl to totiž normální autobus, ale pojízdný byt 3+1. pokecali jsme, popili pivka, kterých jsme my dvě vypily víc než celá kapela i s předkapelou dohromady, vyvrátily jsme jim tezi, že jedna třetinka ještě fajn, druhá třetinka se začínáš motat a třetí třetinka fuck, a nahradily jí tezí, jeden půllitr ještě fajn, druhej třetí čtvrtej taky, po pátým se začínáš trošku motat, po šestým víc, a po nějakým sedmým teda možná fuck, takže si o naší zemi, potažmo o dívkách v naší zemi, potažmo o dívkách v ostravě, které se navíc vydávají za redaktorky veřejnoprávnosti, nemyslí nic dobrého. a taky jsme jim všem suverénně řekly, že tady jsme mnohem známější my dvě, než celá doprovodná kapela i s deathstars, nad čímž pánové chvilku váhavě přemýšleli.

prostě fajn večer. jediný černý puntík si vysloužil taxikář, kterýmu jsme nechaly po třech stovkách. ale zase fakt, že byl jako jediný z nás tří jakž takž střízliv a neujel domů pouze se mnou, ale posečkal i na evču, která by se jinak mohla dostat do problému nemalého vzezření, jímž by bylo ranní probuzení v pojízdném bytě u vídeňského prátru, tento černý puntík anuluje.

takže ještě jednou. zkrátka fajn večer. chcete-li mrknout na výstup, je zde, minuta 6.30.

a za oknem je krásně

tak jsem prý už dlouho nic nenapsala. no já vím. když jsem měla chuť a o čem psát, tak jsem se v příhodnou chvíli nedostala k psacím strojům, a když jsem se k nim naopak dostala, už mě ta chuť psát přešla.
chtěla jsem tak napsat třeba o tom, jak jsem jela do ostravy kvůli nenadálé závadě na trati přes břeclav a přestože jsme vyrazili s dvacetiminutovým zpožděním, dorazili jsme pouze se zpožděním půlhodinovým (na první pohled ta věta vypadá, že nemá žádnou informační hodnotu, já vím. ale ona ji má, věřte:), ale už o tom nenapíšu, protože jsem to už stihla všem říct.
chtěla jsem napsat o tom, že strojvedoucí chodí za jízdy vlakem, ale jelikož jsem byla vyvedena z omylu, tak už o tom taky psát nebudu, ještě by si o mě někdo myslel nepěkné věci;) (troška interní komunikace).
občas mi přijde, že myslím rychleji než píšu, proto je to tu občas nesrozumitelné. já tak v myšlenkách krátím. to jediné mi pozůstalo z gymnazijní matematiky.
kecy kecy:) tak nic, napíšu aspoň o tom, že jsme byli už pošesté v kuse v petříkově. bylo tam fajn, lidi tam byli fajn, byl tam sníh a stále ti stejní vlekaři a ujetá cesta domů. prostě jistotka. pro někoho z nás jedna jistotka z mála. pro mě ne. já jich mám snad trošku víc. a jsem za to ráda:) (troška interní komunikace II.)

když se paří uprostřed týdne...

....tak chodí po redakci duchové s podlitýma očima a vysílání vypadá podobně.
ale pěkně popořádku:

když jsme se nedávno nezávazně bavili u oběda, kdosi vynesl nenápadný postesk, že spolu málo paříme hromadně. my sice chodíme na pivko po skupinkách, ale ne všichni spolu. ano, to je pravda, víc pařím s brněnským deníkem, než s vama, přiznala jsem bezelstně a už to jelo.
pařba bude příští týden ve středu...

buch, rezervačka pro pětadvacet lidí a pozor, bude u vás pařit redakce zpravodajství čt... tak si dejte záležet.

možná jsme to na sebe ani nemuseli práskat. za prvé přišly samé obrazovkou ošlehané ksichty, a za druhé jsme se nechovali příliš veřejnoprávně... ale to byl teprve začátek.

konec přišel ve čtvrtek ráno, kdy jsem se domotala do práce po již mírném extempore v obchodu, kde si denně kupuju snídani. dlaždičky trošku klouzaly a nožky se mi mírně rozjely, ale věřím, že glanc jsem nikterak neztratila, přestože jsem jim tam svým kabátem utřela stopy po prvních zákaznících...

místo pozdravu dobrého rána, jak je u nás zvykem i v týdnu, kdy vysílá dobré ráno brno, jsem uslyšela: tak ve 4.50, jo? hm... moc jsem nechápala, nicméně po několika hovorech s kolegy jsem byla o nějaký čas později schopná si tento časový údaj, který jsem v první chvíli ani nepovažaovala za časový údaj, zařadit. ona to byla prý doba, kdy nás vyhazovali z dublinu, a jelikož jsem byla v poslední skupince pařmenů (aspoň se to nějak tvrdí...), logicky jsem odcházela v tuto dobu. pokud si sečtu všechny časy, vychází mi, že jsem spala hodinu a půl, a potom vypadá celkem pochopitelně i můj karvinský stand up, kde vypadám, jak bych si namalovala jen jedno oko!

ty vole, a já tak chodím od rána a nikdo mi to neřekl! pohled do zrcadla mě ale ubezpečil, že ačkoliv vypadám hodně ujetě, oči jsem si namalovala obě, takže teda vážně nevím! třepoucí se ruka, která mi ráno málem vypíchla řasenkou oko, asi přitlačila vlevo víc než vpravo, a navíc, při bližším zkoumání museli zkoumající potvrdit, že mám jedno oko napuchlejší než druhé. v kombinaci s blbým nasvětlením v hospodě, kde jsme stand up točili, z toho vylezl výraz mírně podnapilé nezletilé dívky, která v noci dostala ranu...

to ale taky nebylo všechno, atmosféra ve čtvrtek by se musela zažít, nemá asi moc smysl ji tu vykreslovat. nicméně ty štáby, kde usedli do ologovaného auta ještě opilí všichni tři, tedy jak redaktor, tak kameraman s asistentem, si jistě zažili hodně, zvlášť na silnicích, kdy se ploužili v odstavném pruhu čtyřicítkou, nalepení na sklech se sklenými výrazy ve tvářích, doufajíc, že jim nedají policajti dýchnout, bo by se jim trubička zabarvila hned, jak by opilý štáb otevřel okýnko, našel-li by ovšem ve dvěřích stahovací čudlík. (já měla štěstí, že jsem dostala zcela střízlivé kolegy, které jsem hned při nástupu do auta informovala o svém stavu, tudíž je, doufejme, mé občas nezvyklé chování nijak nepřekvapilo).

nicméně i samotné natáčení bylo nezvykle zábavné. sešly se nám postavičky, které by mohly konkurovat jak ztraceným, tak vyvoleným. dvě přísné učitelky z takzvané mravnostní letky, policista řidič, který jako by vypadl z atmosféry četníka ze saint tropez, mluvčí města, která se v onom městě vůbec nevyzná, mluvčí policistů, který se svou funkci teprve učí, dva policisté v těžké výzbroji a my tři, kteří jsme do debatního kroužku, jenž si zrovna dělil role, zajeli přímo autem, odmítli z něj vystoupit a do debaty zasahovai výkřiky ze stažených oken. a hurá na záškoláky do barů. no groteska hadra.

a dál... porada, která normálně trvá do deseti minut, se ve čtvrtek třikrát protáhla, a věřím, že pokud by do ní v té chvíli, kdy všem tekly po nevyspalých očích slzy z představy, jak chodí po bílovci mučedník, který ztratil trnovou korunu, vstoupil nějaký praktikant, buď by zajásal, že v tak veselém kolektivu práce musí jen šlechtit, nebo by se naopak ulekl a preventivně navždy zapomněl, kdože mu to večer káže z obrazovky...

jen škoda, že nikdo neměl foťák...
(přiznávám se. čekám, že se opět někdo, kdo pekelný přístroj měl, ozve, jako tomu bylo u dvou předchozích akcí;)

peťa v kašně

takže ať to nemusíte složitě hledat, pro velký úspěch verčiny fotky ze státnic, a konkrétně peťa v kašně: peťa jede do kašny, peťa prijíždí ke středu kašny, peťa v kašně našel svoje klíče!

s cejchem na čele:)

má roční honba za titulem skončila. hurá. ulovila jsem dvě písmenka a tečku. a cítím se jako vyprázdněná koncepce jáství od rawlse. půl roku jsem pokaždé, když jsem neměla co dělat (o což jsem se snažila celkem často), koukala do politologických knížek a četla blbý žvásty. teď už nikam koukat nemusím. a můžu si přečíst třeba NORMÁLNÍ knížku. hm.
nejsem v tom sama. překvapivě. dneska psal peťa, že se nudí, že nemá co dělat.
však my si zvyknem. a myslím, že sakra rychle:)

oslavy byly bouřlivé, i když ne tolik, jako loni po žurně (kdy jsme slavily úspěch jen nelinčin a můj, ostatní končili klasicky po třech letech studia, ne po dvou a půl, že, a navíc jsme pily ještě předtím, než jsme znaly výsledky!). letos jsme ale taky začali už v poledne a na vyhlašování jsme pak dorazili jemně podroušení a silně smradlaví.
nejhorší bylo, když v té obrovské hale, kde stáli vepředu čtyři drábové a místo červnového "celkově nehodnocen!", s důrazem na všechny slabiky, říkali "prozatím F" , jemně a chápavě (dejme tomu...) (zato ale mnohem víckrát! letos to snad neudělaly dvě třetiny!), což znělo mnohem optimističtěji (ta kvalita, ne kvantita!), všichni kolem mě tlumili radost, bouchali pěstma do stolu a strašně nahlas šeptali "jo! ... jo! ... jo!", a já to ještě pořád nevěděla! blbej konec abecedy. takový nervy jsem snad ještě nikdy neměla. fuuuj, jestli mi to stálo zato...

každopádně bouřlivé oslavy byly úžasné a je velká škoda, že to někdo nezvěčnil nějakou foticí věcí. on i diktafon by stačil.
nevím, jak moc nás měl rád číšník v černohorské pivnici, kterého sralo každé jedno pivo, protože přece když už váží cestu, nebude chodit jen s jedním, ale alespoň se třema, a kterému jsme se tam mírně rozjařili, řvali písničky od beatles, lítali mezi stolama i s pivama, protože nám je zakázal srazit, a cítili se o ty dvě písmenka před jménem líp než on.
netuším, kolik lidí aplaudovalo na svoboďáku peťovi, co lezl po kašně s veršemi skácela (přičemž peťa skácel se smál vedle kašny:), a pak po městě běhal s dvoumetrovými větvemi, jež se ještě nedávno skvěly na vánočním stromě uprostřed náměstí. a pak, že je to pro ten strom pocta, že ho vyberou jako reprezentanta vánoc...
netuším, kdo v té pivnici vlastně platil...
a nevím toho ještě víc a nejsem sama:)

jen mi připadlo fajn, že mi po tom všem nebylo ráno špatně.
ono mi totiž bylo špatně až odpoledne...

šťastnej a veselej silvestr i novej rok

chtěla jsem tu napsat, jak jsme se měli na silvestra krásně, jak jsme pařili v čenkovicích a potom lyžovali a prknovali s kocovinou na svahu. jak už tam asi nikdy nepojedeme, protože jsme měli pobyt levnější než ostatní (o stovku na den), neplatili jsme silvestrovskou večeři s místní muzikou jak ostatní (pětikilo) a na to, že jsme tam byli jen den, dělali jsme prý bordel jako za týden, což peťa majiteli ihned popřel a dovysvětlil tím, že jsme tu na dva dny, proto můžeme dělat bordel jako za dva týdny.
to všechno jsem chtěla napsat a mnohem víc. ale nenapíšu, protože se musím učit, hoří mi u prdele koudel totiž (to spojení se mi hrozně líbí).
takže aspoň fotečky jsou tu a tu, mrkněte, stojí to za to;)