občas se díky práci dostanu tam, kam by mě asi normálně nenapadlo se dostávat. třeba na koncert kornů. tak to teď poslouchám a úplně se divím! ono se mi to snad líbí!
před koncertem jsem tedy byla vyslána udělat rozhovor s fieldym. čekali jsme na něho hodinu i se čtyřma lidma z óčka, poslouchali jejich pražský dialekt a celkem dobře se bavili, hlavně když jsme jim vysvětlovali, co je náplní naší práce. nedokázali moc pochopit, že v moravskoslezském regionu se toho děje víc než jeden koncert světoznámé kapely za rok.
když konečně došel basák, vypadal totálně otráveně a znuděne. proč hrajete v ostravě? well, i dont know... i guess... maybe... kde budete hrát další koncert? well... italy? maybe... a tak. celkem mě ale překvapilo, že i když měl strašný dready, tetování po celým krku a rukách, na tom krku navíc čtyřicítku a za sebou asi hodně propařenej a prochlastanej život, vypadal na pětadvacet a zároveň celkem normálně, snad i hezky!
frčeli jsme ho ještě střihnout do událostí a za dvě hodinky jsme valili zase zpátky do čez arény, tentokrát i s evičkou, kolegyňkou, kterou jsem po domluvě s šéfredaktorem nenápadka nahlásila jako třetího člena štábu. předtím jsem se ale valila domů převlíknout, bo pařit na koncertě v růžové košili mi přišlo ujeté. tak jsem nasadila triko royal blood a vyrazila do práce.
nahrát si první tři písničky na kameru vůbec nebylo tak lehké, jak se na první pohled zdálo. nejdřív pořadatelská agentura oznámila, že kromě tří štábů tam můžou jen dva, a navíc ne pod pódium, ale ke zvukařovi přímo doprostřed čez arény. takže se dvě óčka mezi sebou brutálně pohádaly, nás braly jako veřejnoprávní příživníky a prostě lítaly fakt ostrý slova. nakonec jsme málem každej z těch čtyř vyvolených (mezi nimiž jsem byla i já) dostali bodyguarda, co mi celou dobu držel paži, abych náhodou neutekla někam do davu, nebo nevím, doteď jsem jejich chování moc nepobrala, protože já si vážně mikrofonem nic nenatočím, o čemž oni asi příliš přesvědčení nebyli, mysleli si snad, že tam mám zabudouvanou skrytou kamerku, a budu natáčet během cesty ke zvukaři ksichty rozvášněných fanoušků zblízka.
každopádně po dlouhých peripetiích a nesnázích byla mise splněna, kameraman celý vyčerpaný odjel a čez aréna byla naše. díky nálepce na noze jsme se s evčou dostaly totálně všude, takže jsme lítaly zákulisím jak poletuchy, s pivkama v ruce jsme seděly ve vip prostoru a cítily se strašně důležitě.
koncert byl moc fajn, ale krátkej, takže poslední písnička dohrála ve chvíli, kdy jsme si koupily druhý pivčo. což tak asi mělo být, protože díky tomu jsme pak dlouho zevlily u pódia a koukaly, jak rychle se sklízí aparatura, až nás oslovil nějakej lock from staff, ať počkáme, že jako bude party. pokud dopijem pivko a týpek se neukáže, jdem, řekly jsme si, ale týpek se ukázal zrovna, když jsme pivko dopily. zatáhl nás do šatny kornů, přičemž na nás cestou mrkl zase fieldy, odcházejíc se svou manželkou do víru velkoměsta. v šatně se nás ujal klávesista, jehož jméno jsme si musely další den najít na wikipedii, a pak taky ještě jeden, a pak taky další.
mezitím, co jsme popíjely heinekeny, protože když dá v česku někdo dotaz beer or water, připadá mi celkem jasné, co si dotázaný vybere, venku před šatnou čekala pořádající agentura se svýma pánama důležitýma a nenápadně pokukovala po nás dvou, kterak se tam veselíme s pány muzikanty. chudáci óčkaři čekali na rozhovor s jonathanem davisem, ale my už jsme měly pěkně po práci, a jako správné slečny redaktorky jsme v zapařené šatně distingovaně povídaly o své práci, přičemž jsme nezapomněly zdůraznit, že naše czech tv is something like cnn or bbc, but a little bit smaller.
pány z kapely napadlo, že nám ukážou autobus, takže jsme ze šatny vyrazily s pivkama v ruce a popřály agentuře i óčkařům mnoho štěstí, za což věřím, že nás dodnes upřímně nenávidí. venku se k nám přidala předkapela a tenhle týpek se k nám přihnal s úsměvem na rtech a slovy: hi, i am from sweden, how are you? přičemž další koverzace se nesla ve veselém duchu na téma zima ve švédsku a tady a jestli je malmö už švédsko nebo ještě dánsko. přitom marilyn manson by se vedle něho mohl stydět a já pokud bych takového týpka v noci, co v noci! i ve dne! potkala, beru nohy na ramena.
autobus byl super. nebyl to totiž normální autobus, ale pojízdný byt 3+1. pokecali jsme, popili pivka, kterých jsme my dvě vypily víc než celá kapela i s předkapelou dohromady, vyvrátily jsme jim tezi, že jedna třetinka ještě fajn, druhá třetinka se začínáš motat a třetí třetinka fuck, a nahradily jí tezí, jeden půllitr ještě fajn, druhej třetí čtvrtej taky, po pátým se začínáš trošku motat, po šestým víc, a po nějakým sedmým teda možná fuck, takže si o naší zemi, potažmo o dívkách v naší zemi, potažmo o dívkách v ostravě, které se navíc vydávají za redaktorky veřejnoprávnosti, nemyslí nic dobrého. a taky jsme jim všem suverénně řekly, že tady jsme mnohem známější my dvě, než celá doprovodná kapela i s deathstars, nad čímž pánové chvilku váhavě přemýšleli.
prostě fajn večer. jediný černý puntík si vysloužil taxikář, kterýmu jsme nechaly po třech stovkách. ale zase fakt, že byl jako jediný z nás tří jakž takž střízliv a neujel domů pouze se mnou, ale posečkal i na evču, která by se jinak mohla dostat do problému nemalého vzezření, jímž by bylo ranní probuzení v pojízdném bytě u vídeňského prátru, tento černý puntík anuluje.
takže ještě jednou. zkrátka fajn večer. chcete-li mrknout na výstup, je zde, minuta 6.30.
když konečně došel basák, vypadal totálně otráveně a znuděne. proč hrajete v ostravě? well, i dont know... i guess... maybe... kde budete hrát další koncert? well... italy? maybe... a tak. celkem mě ale překvapilo, že i když měl strašný dready, tetování po celým krku a rukách, na tom krku navíc čtyřicítku a za sebou asi hodně propařenej a prochlastanej život, vypadal na pětadvacet a zároveň celkem normálně, snad i hezky!
frčeli jsme ho ještě střihnout do událostí a za dvě hodinky jsme valili zase zpátky do čez arény, tentokrát i s evičkou, kolegyňkou, kterou jsem po domluvě s šéfredaktorem nenápadka nahlásila jako třetího člena štábu. předtím jsem se ale valila domů převlíknout, bo pařit na koncertě v růžové košili mi přišlo ujeté. tak jsem nasadila triko royal blood a vyrazila do práce.
nahrát si první tři písničky na kameru vůbec nebylo tak lehké, jak se na první pohled zdálo. nejdřív pořadatelská agentura oznámila, že kromě tří štábů tam můžou jen dva, a navíc ne pod pódium, ale ke zvukařovi přímo doprostřed čez arény. takže se dvě óčka mezi sebou brutálně pohádaly, nás braly jako veřejnoprávní příživníky a prostě lítaly fakt ostrý slova. nakonec jsme málem každej z těch čtyř vyvolených (mezi nimiž jsem byla i já) dostali bodyguarda, co mi celou dobu držel paži, abych náhodou neutekla někam do davu, nebo nevím, doteď jsem jejich chování moc nepobrala, protože já si vážně mikrofonem nic nenatočím, o čemž oni asi příliš přesvědčení nebyli, mysleli si snad, že tam mám zabudouvanou skrytou kamerku, a budu natáčet během cesty ke zvukaři ksichty rozvášněných fanoušků zblízka.
každopádně po dlouhých peripetiích a nesnázích byla mise splněna, kameraman celý vyčerpaný odjel a čez aréna byla naše. díky nálepce na noze jsme se s evčou dostaly totálně všude, takže jsme lítaly zákulisím jak poletuchy, s pivkama v ruce jsme seděly ve vip prostoru a cítily se strašně důležitě.
koncert byl moc fajn, ale krátkej, takže poslední písnička dohrála ve chvíli, kdy jsme si koupily druhý pivčo. což tak asi mělo být, protože díky tomu jsme pak dlouho zevlily u pódia a koukaly, jak rychle se sklízí aparatura, až nás oslovil nějakej lock from staff, ať počkáme, že jako bude party. pokud dopijem pivko a týpek se neukáže, jdem, řekly jsme si, ale týpek se ukázal zrovna, když jsme pivko dopily. zatáhl nás do šatny kornů, přičemž na nás cestou mrkl zase fieldy, odcházejíc se svou manželkou do víru velkoměsta. v šatně se nás ujal klávesista, jehož jméno jsme si musely další den najít na wikipedii, a pak taky ještě jeden, a pak taky další.
mezitím, co jsme popíjely heinekeny, protože když dá v česku někdo dotaz beer or water, připadá mi celkem jasné, co si dotázaný vybere, venku před šatnou čekala pořádající agentura se svýma pánama důležitýma a nenápadně pokukovala po nás dvou, kterak se tam veselíme s pány muzikanty. chudáci óčkaři čekali na rozhovor s jonathanem davisem, ale my už jsme měly pěkně po práci, a jako správné slečny redaktorky jsme v zapařené šatně distingovaně povídaly o své práci, přičemž jsme nezapomněly zdůraznit, že naše czech tv is something like cnn or bbc, but a little bit smaller.
pány z kapely napadlo, že nám ukážou autobus, takže jsme ze šatny vyrazily s pivkama v ruce a popřály agentuře i óčkařům mnoho štěstí, za což věřím, že nás dodnes upřímně nenávidí. venku se k nám přidala předkapela a tenhle týpek se k nám přihnal s úsměvem na rtech a slovy: hi, i am from sweden, how are you? přičemž další koverzace se nesla ve veselém duchu na téma zima ve švédsku a tady a jestli je malmö už švédsko nebo ještě dánsko. přitom marilyn manson by se vedle něho mohl stydět a já pokud bych takového týpka v noci, co v noci! i ve dne! potkala, beru nohy na ramena.
autobus byl super. nebyl to totiž normální autobus, ale pojízdný byt 3+1. pokecali jsme, popili pivka, kterých jsme my dvě vypily víc než celá kapela i s předkapelou dohromady, vyvrátily jsme jim tezi, že jedna třetinka ještě fajn, druhá třetinka se začínáš motat a třetí třetinka fuck, a nahradily jí tezí, jeden půllitr ještě fajn, druhej třetí čtvrtej taky, po pátým se začínáš trošku motat, po šestým víc, a po nějakým sedmým teda možná fuck, takže si o naší zemi, potažmo o dívkách v naší zemi, potažmo o dívkách v ostravě, které se navíc vydávají za redaktorky veřejnoprávnosti, nemyslí nic dobrého. a taky jsme jim všem suverénně řekly, že tady jsme mnohem známější my dvě, než celá doprovodná kapela i s deathstars, nad čímž pánové chvilku váhavě přemýšleli.
prostě fajn večer. jediný černý puntík si vysloužil taxikář, kterýmu jsme nechaly po třech stovkách. ale zase fakt, že byl jako jediný z nás tří jakž takž střízliv a neujel domů pouze se mnou, ale posečkal i na evču, která by se jinak mohla dostat do problému nemalého vzezření, jímž by bylo ranní probuzení v pojízdném bytě u vídeňského prátru, tento černý puntík anuluje.
takže ještě jednou. zkrátka fajn večer. chcete-li mrknout na výstup, je zde, minuta 6.30.
