šulc

včera jsem potkala šulce.

seděl v šalině, koukal na mě a když jsem ho způsobně pozdravila, rozzářil se a stoupl si. "no já si říkal, že jste to vy, spoustu lidí jsem zapomněl, ale vás si pamatuju," usmíval se doširoka. "měla jste jméno jako moje očařka. ... ale už vlastně nevím, jak se obě jmenujete..."
no nevadí, připomněla jsem se mu. "no jasně, už si vzpomínám! říkal jsem jednou vaší matce na třídní schůzce, že jste sympaťačka. a ona se na mě tak nedůvěřivě dívala... myslela si, že na vás sedím!!!"

postrach školy. když jsme se hlásili ze základky na slovaňák, říkali nám: pozor, je tam šulc!
když jsem říkala včera monči v taebu, že jsem potkala svýho fyzikáře, poděse slovaňáku, zeptala se, ač na náš gympl nikdy nechodila a nikdy jsme se spolu o žádném fyzikáři nebavily: šulce?

když někdo promluvil v době, kdy neměl, poslal ho ke zdi.
nepodpírejte tu zeď, buršová, ona bude stát i bez vás!!!

když někdo něco neuměl, říkal tomu hnus, fialovej hnus a píchal v lepším případě do tabule, v horším do nás, ukazovátkem.

když něco spletla sebehezčí holčina, byla z ní rázem ženská, hnusná, ohavná...

když se někdo pootočil na židličce, suše oznámil: trávniček nebude rotovat...

když někdo něčemu nerozuměl a tvářil se podle toho, obořil se na něj: co tak vejráte???

když jsme měli fyzikální praktika, oznámil mi jednou, že budu ve skupince pěkně sama, protože jsem přece emancipovaná žena...

když se kdokoliv vrtnul při písemce, dostal o stupeň horší známku.

do průměru 1,8 byla jednička, do 2,6 dvojka, do 3,4 trojka a do 4,2 čtverka. většina třídy se pohybovala od 3 do 5...

když suploval, četl nám moudra doktora plzáka a odmítl být vyrušován.


a tenhle člověk si včera v šalině sedl za mě, položil si bradu na opěradlo mojí sedačky a 20 minut se mnou vzpomínal a smál se, že mu tekly slzy z očí...

změna je život

když už nemám na to něco sem psát, aspoň budu občas měnit design... začínám propadat panice. nevím, jeslti za to může nelinka, která jí propadá už dlouho, ale asi ne. spíš si za to můžu sama. vždycky mě to ale chytne jen na chvilku.
střídají se u mě stavy absolutního nestíhání s depkama a stavem, kdy je mi všechno fakt úplně jedno, říkala včera na rajčeti peguška. bylo tam strašný teplo, hlavně u stropu. buď to bylo tím, že ke stropu doleze každej zpocenej, nebo tam bylo fakt teplo. jak v pondělí v taebu. jedno máchnutí rukou a lilo ze mě jak z vola. aspoň si trochu odpočala hlava...

zjistila jsem, že politologie je pouhá změť písmenek a čísel. písmenka jsou zkratky názvů politických stran, čísilka počty poslanců nebo senátorů. ostatní informace považuji za nepodstatné.

Vyborne, tohle jsem si zhruba predstavoval. Zaclen do prace, zkontroluj pravopis (!) a myslim, ze muzes tisknout. konečně napsal a zároveň potěšil. jen tím pravopisem jsem si byla vcelku jistá... poslala jsem bakuli mamince a ta mi za chvilku odepsala. výčet chyb. fakt čučím. já to v té práci prostě nevidím. moc dobře vím, co tam je, a hlavně co tam MÁ být, že jsem vůči chybám imunní.
no a takhle to dopadá, když teda něco napíšu. raději jsem psát nic neměla, protože psát o tom, že něco píšu a že se něco učím, mi nepřijde příliš duchaplné, šťastné ani zajímavé.
úplně chápu drápalíka. ale mě se to prostě mazat nechce...

co je náplní studentského života?

zdravím všechny. jelikož jsem sem teď dlouho a nepsala a ani jsme sem dlouho nekoukala a přesto i přes moji stagnaci počitadlo roste, rozhodla jsem se, že něco teda napíšu. dělám to však nerada, neboť momentálně píšu něco úplně jiného a chybí mi už jen dva tisíce znaků a soudná mysl. celý týden utekl ani nevím jak. každý den ráno vstanu (v pondělí v sedm, v pátek v devět) a hledovějíc píšu píšu píšu. uznám-li, že výhoda hladu, jež mě popohání vpřed, mění se v jeho nevýhodu, kdy mě spíše brzdí neustálé myšlenky odlítající k toustům, buchtám a podobným pečivům, jdu se nasnídat. poté píšu píšu a občas ujistím zvědavce přes icq, že opravdu píšu píšu píšu a pauzu si vážně nedám nedám nedám (že, filipe?:). poté si ze zbytků, jež mi tu krkavčí rodiče a bratr zanechali, uvařím oběd. poté píšu píšu nesmysly nesmysly. z toho soudím, že po obědě není již možno vymýšlet politologické teorie. ponaučení, jež jsem si vzala k srdci, praví, že čím později oběd, tím později totální vyčerpání. z toho zase plyne, že čím později vstanu, tím později oběd. v této chvíli nastupují rady ještě nevyčerpaných drahých chytrých známých přes icq. překládám-li celou dobu z angličtiny, má schopnost stvořit kloudnou českou větu, jež by byla srozumitelná nejen mně, ale i ostatním, stává se vzácnou. mám naštěstí ochotné a chápavé kamarády, kteří se nepozastaví ani nad sebedivnějším dotazem. hlavně pevně věřím tomu, že má práce nebude osočena z příliš žurnalistických frází a čtivých vět, jak tomu tři roky na politologii prozatím bylo. snažím se psát sofistikovaně, o čemž vypovídá již název práce, který si dosud nepamatuju... poté odcházím na trénink, kde opět nalézám své ztracené já i svůj intelekt. bohužel znovunalezení obou částí mé osoby nevyužívám a místo zasednutí k počítatči do hromady papírů a hromady otevřených oken usedám do hospody, z níž se často navracím, aniž bych o tom věděla. a ráno zase znovu. normální život studenta, zdá se. bohužel chybí komunikace, jež se omezuje pouze na elektronická média či na to, že je provozována takřka v mé nepřítomnosti.
toto je zhruba těch 2000 znaků, co mi ještě chybí...
utíkám na ten trénink nalézt svůj ztracený rozum...