ČéTéčko

máš v brně novýho šéfa, šklebil se na mě znechuceně karel. v první chvíli jsem se lekla, protože jsem si (z nějakého mně neznámého důvodu) vybavila macků, jak sestupuje z vrchních příček vltava-labe press company do nějakých pekelných novinářských spodin, načež jsem se uklidnila, protože mi došlo, že tohohle šéfa můj šéf asi nemyslí, načež jsem se zase lekla, protože mi došlo to, co můj šéf původně myslel. a pokud se mě bude ještě někdo tak blbě ptát, proč jsem v té zajebané ostravě, když máme televizi i v brně, budiž mu toto alespoň dočasnou odpovědí.

a to mi připomíná, že pan generální ředitel s námi včera, tedy den po oné "nešťastné" volbě, seděl na večírku, který by se dal nazvat skromně "skromný". ráda bych věděla, na co ty poplatky vybíráme, když si za ně nejsme schopni koupit pomazané hlavy ani stravu na předvánoční pařbu... ano, jakási sviňa tam sice rotovala, i přes všechna bujná očekávání to bylo dokonce i zvíře a ne jeden z výše postavených televizních úředníků, ale jedna sviňa pro dvě stovky lidí zkrátka nestačí.

byla tam kosa (což musel konstatovat i jinak vysoce záhřevný martin musial), v ceně byla jen mattonka a džus (přičemž slečna servírka vůbec nepochopila výhodnost kšeftu: tady máš deset mattonek, dones nám za ně deset piv) (mattonka je totiž přece dražší než pivo, takže by slečna vydělala a ještě získala respekt veřejnoprávních tvůrců), zato jsme zadarmo soutěžili ve střelbě. asi jsme jen chtěli panu řediteli ukázat, jak se nám tam nahoře žije: pivko za peníze, deset ran zadarmo a kosa jak cyp.

když pak všichni odešli už spát (protože ráno dělali dobré ráno, nebo tam vůbec nepřišli, protože dělali celou noc živé vstupy z lámání a řezání závor, juchání na mostech družby a přátelství a ochutnávky polské hrachové polévky, jejíž zbytky nechť plavou hraniční řekou olší až k jejímu ústí, takže tam bylo jen to zdravé jádro, co se z toho dokázalo vyvlíknout, a pak takovej ten zbytek studia, co nás sice zná, ale my je ne, protože nejsou vidět), přesunuli jsme se na stodolní. pivko tam bylo za stejné peníze a nálada třikrát větší.

ale už tam nebyl pan koběrský se svými nakládanými okurky, preventivně smrdícími do dálky, se svou slivovičkou, lihované v rozinkách, a se svým tanečním umem, klátícím se v mém periferním vidění na parketu pod topení. nebyl tam strýc martin a teta šárka mávajíc do blesku fotoaparátu na mou babičku, krnovský štáb s usměvavou veronikou, která se neurazila ani když jí podvacáté řekli, ať nebrečí, byli jsme jen takovej zbyteček.

ale i tak to bylo fajne. a to taky z toho důvodu, že jsme ráno nemuseli do práce! veleben budiž schengen a kulturní přehled za rok 2007, jenž nám zabral všechno vysílací místo!!!:)

po polski

celý nápad vznikl příznačně na stodolní asi před dvěma týdny, kdy si luboš postěžoval, že mu všichni odříkají slíbené výlety. tak jsem řekla, že s ním pojedeme my dva s honzikem. že zkusím ještě někoho sehnat, ale že honzik bude nadšením bez sebe.


hned jsem mu volala, rozjařená z hospodské atmosféry a honzik se mnou moje nadšení absolutně nesdílel, a taky jsem pak nikoho dalšího nesehnala. ale nakonec se jelo ve třech a byla to podle honzikových slov "hafo kvalitka".

cesta...

začlo to hned v pět ráno na hlavním v ostravě, kdy se na nás luboš zubil z příměstské lokálky, řka, že zaprvé potkal všechny spolužáky trousící se z hospody na kolej nechápajíc, že jde opačným směrem, a za druhé, že mu průvodčí vážně nevěřila, že jede do krakowa, přes osvětim, v sobotu v pět ráno, a sám. díky naší přitomnosti ho po zbytek cesty do bohumína neměla za vola.


po devíti minutách spanilé jízdy jsme vystoupili v bohumíně, kde jsme měli tři čtvrtě hodiny na prohlídku nočního města:)) další vláček, kterým jsme jeli do petrovic u karviné, byl obdařen "specifickým způsobem odbavování cestujících". vybaveni strachem jsme vyjeli na nástupiště a se slovy "on tu ještě není" jsme čekali. po chvíli jsme si všimli, "že on tu vlastně už je, akorát není vidět...".


v zebrzydowicích jsme se vydali hledat vchod do polského vlaku. když už jsme začali být úplně bezradní, uslyšela jsem za námi kroky a v naději, že v hledání otevřených dveří do stojícího vlaku, ve kterém viditelně nějací lidé byli, nejsme sami, jsem se otočila na nemile vyhlížejícího mužíka v zelené uniformě, který dřív než jsme stačili cokoliv říct,vyhrkl nepříjemným hlasem: pasaporte...


polsko...


nastoupili jsme do vlaku, který byl plný divných lidí. seděla tam romská rodina s plnýma igelitkma jídla z lidla, drobili a prskali kolem, a několik fakt divných chlápků, z nichž jeden měl na plný kule puštěnej tranzistorák.


venku bylo všechno taky divný, i když byla tma a nic jsme neviděli. prostě polsko. navíc luboš neustále mluvil o tom, že tohle je nejchudší kraj polska, což při představě kravskýho státu se čtyřiceti milionama obyvatel znělo fakt hrozně, zvlášť když víme, že sousedí se zeměmi jako ukrajina a búhvíco ještě, takže fakt, že nejchudší region sousedí právě s moravskoslezským krajem je více než zarážející.

osvětim ...

o té asi nemá smysl se zmiňovat. kdo tam nebyl, nepochopí. jen teda dodatek: když jsem tam byla poprvé, působilo to na mě mnohem hrůzostrašněji, tísnivá atmosféra a ty všechny hrůzy tam jen tak lítaly ve vzduchu. teď už to bylo mnohem lepší, chápu, že se tam procházejí maminky s kočárkama, mít takovej park za barákem celej život, asi to taky tolik neřeším. když ale honzik řekl: tak a teď lusk a jsme ho pětašedesát let zpátky... bylo mi z toho blivno taky.

lubošovo polštění...

když nám luboš před odjezdem řekl, že umí něco málo polsky, mysleli jsme, že umí opravdu něco málo polsky. on ale šprechtil jak rodilej mluvčí a byla to náramná výhoda. dva dny jsme si s honzikem vyzkoušeli, jak se mají nesvéprávní:)

jinak neoplýval samozřejmě komunikačními schopnostmi jen v polštině. ujetě nám po mé nevinné větě "hele, český holky, nejedou třeba taky busem, že bychom se svezli?" domluvil cestu z osvětimi do březinky mikrobusem s českými středoškolskými děvčaty a jejich profesorem, zapomněl v něm čepici, takže se pro ni ujetě vracel, ve vlaku do krakowa se seznámil se slečnou z krakowa, která nám udělala malou večerní prohlídku města a pomohla najít hostel a tak dále. (zde je radno dodat, že jsme se spolu seznámili někdy před rokem ve vlaku z ostravy do brna, což je při výčtu komunikačních schopností jistě pochopitelné:)

krakow...

krásný město. krásný polky (což jsem klukům odsouhlasila i já:). krásná vánoční atmosféra. super hostel, v něm super litevec, super australani, super poláci a dvě tichý angličanky, který jsem zvládla asi 4 krát za noc vzbudit, protože jsem pořád pro něco lezla do pokoje. super snídaně v ceně.

prostě: super výlet.

tak jsme letos poprvé vyrazili na hory.

více zde.