když se paří uprostřed týdne...

....tak chodí po redakci duchové s podlitýma očima a vysílání vypadá podobně.
ale pěkně popořádku:

když jsme se nedávno nezávazně bavili u oběda, kdosi vynesl nenápadný postesk, že spolu málo paříme hromadně. my sice chodíme na pivko po skupinkách, ale ne všichni spolu. ano, to je pravda, víc pařím s brněnským deníkem, než s vama, přiznala jsem bezelstně a už to jelo.
pařba bude příští týden ve středu...

buch, rezervačka pro pětadvacet lidí a pozor, bude u vás pařit redakce zpravodajství čt... tak si dejte záležet.

možná jsme to na sebe ani nemuseli práskat. za prvé přišly samé obrazovkou ošlehané ksichty, a za druhé jsme se nechovali příliš veřejnoprávně... ale to byl teprve začátek.

konec přišel ve čtvrtek ráno, kdy jsem se domotala do práce po již mírném extempore v obchodu, kde si denně kupuju snídani. dlaždičky trošku klouzaly a nožky se mi mírně rozjely, ale věřím, že glanc jsem nikterak neztratila, přestože jsem jim tam svým kabátem utřela stopy po prvních zákaznících...

místo pozdravu dobrého rána, jak je u nás zvykem i v týdnu, kdy vysílá dobré ráno brno, jsem uslyšela: tak ve 4.50, jo? hm... moc jsem nechápala, nicméně po několika hovorech s kolegy jsem byla o nějaký čas později schopná si tento časový údaj, který jsem v první chvíli ani nepovažaovala za časový údaj, zařadit. ona to byla prý doba, kdy nás vyhazovali z dublinu, a jelikož jsem byla v poslední skupince pařmenů (aspoň se to nějak tvrdí...), logicky jsem odcházela v tuto dobu. pokud si sečtu všechny časy, vychází mi, že jsem spala hodinu a půl, a potom vypadá celkem pochopitelně i můj karvinský stand up, kde vypadám, jak bych si namalovala jen jedno oko!

ty vole, a já tak chodím od rána a nikdo mi to neřekl! pohled do zrcadla mě ale ubezpečil, že ačkoliv vypadám hodně ujetě, oči jsem si namalovala obě, takže teda vážně nevím! třepoucí se ruka, která mi ráno málem vypíchla řasenkou oko, asi přitlačila vlevo víc než vpravo, a navíc, při bližším zkoumání museli zkoumající potvrdit, že mám jedno oko napuchlejší než druhé. v kombinaci s blbým nasvětlením v hospodě, kde jsme stand up točili, z toho vylezl výraz mírně podnapilé nezletilé dívky, která v noci dostala ranu...

to ale taky nebylo všechno, atmosféra ve čtvrtek by se musela zažít, nemá asi moc smysl ji tu vykreslovat. nicméně ty štáby, kde usedli do ologovaného auta ještě opilí všichni tři, tedy jak redaktor, tak kameraman s asistentem, si jistě zažili hodně, zvlášť na silnicích, kdy se ploužili v odstavném pruhu čtyřicítkou, nalepení na sklech se sklenými výrazy ve tvářích, doufajíc, že jim nedají policajti dýchnout, bo by se jim trubička zabarvila hned, jak by opilý štáb otevřel okýnko, našel-li by ovšem ve dvěřích stahovací čudlík. (já měla štěstí, že jsem dostala zcela střízlivé kolegy, které jsem hned při nástupu do auta informovala o svém stavu, tudíž je, doufejme, mé občas nezvyklé chování nijak nepřekvapilo).

nicméně i samotné natáčení bylo nezvykle zábavné. sešly se nám postavičky, které by mohly konkurovat jak ztraceným, tak vyvoleným. dvě přísné učitelky z takzvané mravnostní letky, policista řidič, který jako by vypadl z atmosféry četníka ze saint tropez, mluvčí města, která se v onom městě vůbec nevyzná, mluvčí policistů, který se svou funkci teprve učí, dva policisté v těžké výzbroji a my tři, kteří jsme do debatního kroužku, jenž si zrovna dělil role, zajeli přímo autem, odmítli z něj vystoupit a do debaty zasahovai výkřiky ze stažených oken. a hurá na záškoláky do barů. no groteska hadra.

a dál... porada, která normálně trvá do deseti minut, se ve čtvrtek třikrát protáhla, a věřím, že pokud by do ní v té chvíli, kdy všem tekly po nevyspalých očích slzy z představy, jak chodí po bílovci mučedník, který ztratil trnovou korunu, vstoupil nějaký praktikant, buď by zajásal, že v tak veselém kolektivu práce musí jen šlechtit, nebo by se naopak ulekl a preventivně navždy zapomněl, kdože mu to večer káže z obrazovky...

jen škoda, že nikdo neměl foťák...
(přiznávám se. čekám, že se opět někdo, kdo pekelný přístroj měl, ozve, jako tomu bylo u dvou předchozích akcí;)

peťa v kašně

takže ať to nemusíte složitě hledat, pro velký úspěch verčiny fotky ze státnic, a konkrétně peťa v kašně: peťa jede do kašny, peťa prijíždí ke středu kašny, peťa v kašně našel svoje klíče!

s cejchem na čele:)

má roční honba za titulem skončila. hurá. ulovila jsem dvě písmenka a tečku. a cítím se jako vyprázdněná koncepce jáství od rawlse. půl roku jsem pokaždé, když jsem neměla co dělat (o což jsem se snažila celkem často), koukala do politologických knížek a četla blbý žvásty. teď už nikam koukat nemusím. a můžu si přečíst třeba NORMÁLNÍ knížku. hm.
nejsem v tom sama. překvapivě. dneska psal peťa, že se nudí, že nemá co dělat.
však my si zvyknem. a myslím, že sakra rychle:)

oslavy byly bouřlivé, i když ne tolik, jako loni po žurně (kdy jsme slavily úspěch jen nelinčin a můj, ostatní končili klasicky po třech letech studia, ne po dvou a půl, že, a navíc jsme pily ještě předtím, než jsme znaly výsledky!). letos jsme ale taky začali už v poledne a na vyhlašování jsme pak dorazili jemně podroušení a silně smradlaví.
nejhorší bylo, když v té obrovské hale, kde stáli vepředu čtyři drábové a místo červnového "celkově nehodnocen!", s důrazem na všechny slabiky, říkali "prozatím F" , jemně a chápavě (dejme tomu...) (zato ale mnohem víckrát! letos to snad neudělaly dvě třetiny!), což znělo mnohem optimističtěji (ta kvalita, ne kvantita!), všichni kolem mě tlumili radost, bouchali pěstma do stolu a strašně nahlas šeptali "jo! ... jo! ... jo!", a já to ještě pořád nevěděla! blbej konec abecedy. takový nervy jsem snad ještě nikdy neměla. fuuuj, jestli mi to stálo zato...

každopádně bouřlivé oslavy byly úžasné a je velká škoda, že to někdo nezvěčnil nějakou foticí věcí. on i diktafon by stačil.
nevím, jak moc nás měl rád číšník v černohorské pivnici, kterého sralo každé jedno pivo, protože přece když už váží cestu, nebude chodit jen s jedním, ale alespoň se třema, a kterému jsme se tam mírně rozjařili, řvali písničky od beatles, lítali mezi stolama i s pivama, protože nám je zakázal srazit, a cítili se o ty dvě písmenka před jménem líp než on.
netuším, kolik lidí aplaudovalo na svoboďáku peťovi, co lezl po kašně s veršemi skácela (přičemž peťa skácel se smál vedle kašny:), a pak po městě běhal s dvoumetrovými větvemi, jež se ještě nedávno skvěly na vánočním stromě uprostřed náměstí. a pak, že je to pro ten strom pocta, že ho vyberou jako reprezentanta vánoc...
netuším, kdo v té pivnici vlastně platil...
a nevím toho ještě víc a nejsem sama:)

jen mi připadlo fajn, že mi po tom všem nebylo ráno špatně.
ono mi totiž bylo špatně až odpoledne...

šťastnej a veselej silvestr i novej rok

chtěla jsem tu napsat, jak jsme se měli na silvestra krásně, jak jsme pařili v čenkovicích a potom lyžovali a prknovali s kocovinou na svahu. jak už tam asi nikdy nepojedeme, protože jsme měli pobyt levnější než ostatní (o stovku na den), neplatili jsme silvestrovskou večeři s místní muzikou jak ostatní (pětikilo) a na to, že jsme tam byli jen den, dělali jsme prý bordel jako za týden, což peťa majiteli ihned popřel a dovysvětlil tím, že jsme tu na dva dny, proto můžeme dělat bordel jako za dva týdny.
to všechno jsem chtěla napsat a mnohem víc. ale nenapíšu, protože se musím učit, hoří mi u prdele koudel totiž (to spojení se mi hrozně líbí).
takže aspoň fotečky jsou tu a tu, mrkněte, stojí to za to;)