letem světem

Jela jsem teď domů z města a honilo se mi hlavou strašně moc věcí. A přitom jsem si chtěla číst. Poslední dobou se mi toho honí hlavou strašně moc nebo naopak vůbec nic. Spíš ale vůbec nic. Je mi totiž líto, že přestože toho mám v hlavě tolik, nemám to jak zaznamenat. Potřebovala bych něco jako vnitřní diktafon. Nahrával by mi mé roztroušené myšlenky. Zbůhdarný únik informací mi připadá mnohem závažnější než nulová tvorba.
Chtěla jsem si hned sednout a napsat aspoň to málo, co mi v hlavě zbylo. Místo toho mi taťka ukazoval nové uklízečky v akváriu a způsob, jak mamku pokaždé dostat. Málem mi u toho urval ruce. Obě. Pak mi poručil udělat si řidičák na velkou motorku. Co nejdřív. Mám totiž jen na malou a on chce kupovat novou šestistovku. Co nejdřív. A jediným adeptem, který na ní může jezdit, jsem já. Taťka má svou dvakrát silnější, mamka má svou panickou hrůzu z koní, co mají jen dvě nohy, a bráchovi ještě nebylo jednadvacet. A dlouho ještě nebude.
Namítla jsem, že mě čekají státnice z politologie. A taky bakalářka, jejíž stvoření a hlavně obhájení vidím černě černě černě. Taťka dělal, jakoby mou námitku neslyšel...
Potěšila jsem babičku. Od té doby, co jsem začala pracovat v Ostravě, byla přesvědčená, že nedodělám školu. Když se mi podařilo dokončit alespoň tu půlku, byla moc šťastná. Přesto jí něco nešlo do hlavy, to já zase poznám. Nedávno se mě bezelstně zeptala: "Marti... a jak jsi tu školu mohla dokončit, když jsi do ní nikdy nechodila...?"
Maru s Dášou vymyslely strašně moc docela zbytečných věcí. Třeba to, kdo bude s kým bydlet na pokoji v Petříkově. Zdůvodnily to tím, že měly nejdelší zkouškové, a tím pádem nejvíc času vymýšlet kraviny.
Měla bych se učit. A místo toho taky vymýšlím kraviny. Nebo spíš vymýšlím, co by se ještě dalo vymyslet.
Třeba čepice, která i po několikahodinovém připevnění lyžařskými brýlemi na hlavu uživatele ponechá účes vzdušný a v jakž takž původním tvaru. To proto, aby nemusely ženský sedět v přetopených hospodách s čepicema na hlavě.
Brácha něco vymýšlí. Mluví totiž v noci ze spaní a jistě se mu tedy za zavřenými víčky tvaruje nějaký nový vynález. Zatím na horách vymýšlel autobus, ale to je jistě jen nesmělý začátek mladého génia. Třeba časem vymyslí i něco, co ještě nikdo nevymyslel.
Zjistila jsem, že když si vezmu boty na podpatku, všimne si mě i fotobuňka za naším domem. Nemám-li je, musím se trefovat do klíčové dírky poslepu, což dost dobře nejde. Často mám problém trefit se vůbec do zavřených dvěří.
Zde mé myšlenky končí.
A přitom jich uletěly neznámo kam tak dvě třetiny. Ty zajímavější, samozřejmě.
Pokračování příště. Jdu spát. Třeba něco vymyslím tam. Když mi to nejde za bděla.
Dobrou noc.

(Kecám. Nic vymýšlet nebudu. Jdu spát proto, aby se mi mohlo o někom zdát...:)