každý aspoň něco neví

malé děti se pořád na něco ptají. moc hezky a bezelstně se ptají na úplně samozřejmé věci. příkladem budiž už celkem dávný hovor maminky a její ratolesti na dámských záchodech ve weisser centru:

- mamííí, KDO to jeeee?
- to je pavouk, petruško.
- a PROOOOOČ?

každej jsme byli takovej. aspoň naši to tvrdí.

já mám ale hodně nezodpovězených otázek i dnes. málokdy se ovšem odhodlám je vznést, protože mi připadá, že na ně zná odpověď každý kromě mě. několik jich teda nadhodím rovnou veřejně a budu útrpně očekávat odpovědi:

- jaký je rozdíl mezi producentem a produkčním?
- proč někdy šaliny úplně zhasnou, když projíždějí přes výhybku?
- jaký je rozdíl mezi naftou a benzinem?
- proč je u štěrkovny vždycky jezero?
- ty černé kopce kolem Karviné, to má být jako uhlí?

Zároveň se celý život dovídám věci, které mi vždycky připadly, že nějak jsou, a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by mohly být jinak.
dodnes jsem si například myslela, že nebožtíci se spalují nahatí. a oni nejenže se spalují oblečení, ale dokonce v rakvích...

několik listopadových překvápek

takže za prvé: martin vážně přijel na bílém koni. mohl to ale udělat o několik desítek let dřív, tentokrát mě to totiž nenadchlo tolik, jako by mě to nadchlo, když jsem ho každý rok netrpělivě vyhlížela a ona mnohdy na bílém koni nepřijela ani eva s adamem.

za druhé: přijel všude, ale na ostravu zapomněl... (což je zvláštní, protože v ostravě je vždycky více sněhu než v brně, pokud vůbec v brně nějaký je, a tentokrát ho v brně bylo na zemi i na několik sněhuláků, kdežto v ostravě, pokud vůbec byl, tak jen lítal vzduchem a po dopadu na zem se rozpadl a roztál (což může být i tím, uznávám, že ostrava je jedna velká halda teplé hmoty prostoupená metanem)).

za třetí: překvapilo mě, jak byli ostraváci překvapení, když jsem jim při debatě o sprostých slovech potvrdila, že se takhle nikde jinde nemluví, zdůrazňuji, nikde jinde, ne jen v brně, a že slovní výrazy při činnostech, které se mi nedaří, mohou znít i jako: kurňa, to mi to dneska ale nejde, sakra, asi se na to vykašlu, a ne slovy do ..., do ..., se na to mužu vy...dat, jejichž vyznění je navíc umocněno důrazem na druhou slabiku od konce každého slova.

za čtvrté: když už přijel ten martin, tak alespoň nejely vlaky. nebo jely, ale ne tak, jak jet měly, takže to vlastně nebylo nic nového, spíš jsme jen důvtipně věděli, že je to sněhem, který zavlál některé koleje, a ne "obrovskou vykládku dvou set kol, jakoooo, to přece musíte pochopit, že se nám to pak o hodinku zpozdí" nebo "vždyť jede až z plzně, tak přece má na zpoždění nárok, jakooo" nebo "do šedesáti minut se to ještě nepočítá jako zpoždění, jsme přece intercity, a ten pozdě jezdit může, neee?", čehož se mi jako vysvětlení mnohokráte dostalo.
tentokrát ale přišel průvodčí a omlouval se za nepatrné zpoždění, ještě než stačil otevřít dveře od kupé, dokonce nabízel i vypsání zpožděnky (přiznávám se, že toto slovo jsem slyšela poprvé), čehož dva ze čtyř cestujících ihned využili.
po jeho odchodu se v kupé rozhostilo ticho.
až po několika vteřinách hustého nechápání, které se dalo krájet, se ozvalo: ty vole, tak to jsem ještě nezažil, aby se průvodčí omluvil...
alespoň něco ta pokuta od olomouckého kraje změnila... (chování jednoho průvodčího a nárůst vypleštěných cestujících o jeden plný vlak).

a překvápko poslední: baník se bude stěhovat z bazalů do vítkovic (jeden z hlavních důvodů: nestabilní podloží stadionu na bazalech v kombinaci s důlními šachtami pod ním nedovoluje postavit zařízení pro vyhřívaný trávník...).

trenofobie

sedím ve vlaku. momentálně stojíme někde v polích, už celkem dlouho, asi čekáme na nějakej protivlak, kterýmu uhýbáme. pevně doufám, že jsme někde mezi vyškovem a kojetínem. přestože jezdím vlakem dvakrát týdně, mám pořád šílenou fobii z toho, že nastoupím jinam, odjedu jinam, v noci se budu dopravovat na původně určené místo kdovíjak, asi taxikem, kdyžtak přenocuju někde na nádraží, na nějakým větším by to chtělo, ale zase ne v přerově, tam je to prý hrůza. možná zavolám našim, ať pro mě někam dojedou. nebo někomu jinýmu, budu to asi zkoušet tak dlouho, dokud mi někdo nepotvrdí, že mě vyzvedne, odveze, uloží doma do postýlky a řekne pohádku na dobrou noc.
prvotní náznak toho, že něco není v pořádku a já vážně jedu někam do prdele, hledám vždycky v očích průvodčího, který mě v nejbližších vteřinách po zkontrolování jízdenky jistě ubezpečí o tom, že fakt sedím blbě a jedu jinam, podobným či snad i opačným směrem. z každého zastavení navíc mi leze mráz po zádech, přemýšlím, z jakého důvodu tu stojíme, a že ten důvod je pro ostatní jistě úplně normální, že zkrátka a prostě stojíme v zastávce, která jednoduše není na mojí, už tisíckrát projeté a dokonale naučené trase.
na každém nádraží poslouchám, kam má můj rychlík namířeno, a jestli nepojede úplně jinam, než říkali v minulé stanici.
jak dlouho ještě budu muset jezdit vlakem, abych se téhle debilní fobie zbavila?