když i poslední jistota selže

v sobotu jsme čekali na hlavasu na rozjezd: autobusy postupně přijížděly s takovým tím nepopsatelným kouzlem, které je doprovází, s magickou atmosférou se sjížděly ze všech koutů brna a vyplivávaly více či méně podnapilé cestující, kteří pak pelášili na svůj spoj. se stejným kouzlem po několika minutkách taky odjely, současně nastartovaly motory, a jako divocí koně se vznesly do brněnských nocí obepnutých ulic.

až na jeden autobus.

devadesátsedmička mezi nimi nebyla. zůstali po ní akorát zmatení občané města (my mezi nimi), kteří se navzájem ujišťovali, že ještě nejsou natolik opilí, aby svůj rozjezd, do kterého zatím bezpečně trefili v jakémkoliv rozpoložení, dnes nenašli.
po chvíli zmatku se nadávání na svou blbost změnilo v nadávání na dopravní podnik, umocněné také tím, že rozjezd číslo 97 se za chvíli objevil. suverénně přijel na prázdné nástupiště, vyplivl zmatené cestující, kteří vkročili do prázdna a odmítli pochopit vyhlídku zbytečné půlhodinky, která se jim náhle naskytla. nevěděli, jak ji využít.
my jako ve snách nastoupili a se vzpomínkou na nedávnou solidaritu, kterou k sobě autobusy mívaly, a která zčistajasna zmizela, odjeli domů.

kde jsou ty časy, kdy na sebe bíločervené autobusy čekaly ve sněhových kalamitách i čtyřicet minut a nenechaly sebe ani důvěřivé cestující na holičkách?
máme ještě někde jistotu, když i ta z rozjezdů zmizela?

srandy kopec

v pátek se vysílala reportáž o sterilizované ženě v ostravě:
ministryně džamila stehlíková tam měla titulek "předsedkyně svazu sterilizovaných žen", obhájkyně sterilizované ženy byla uvedena jako "obhájkině".
tak se to spravilo a poslalo do prahy. z obhájkině ze stala "obhájkyně", z džamily "ministrině"...

v úterý přijela Rada ČT, mezi nimi i Petr Uhl, který se jako jediný odvážil vstoupit do redakce zpravodajství, ostatní se slovy "my nechceme rušit" zůstali mezi futrama. ptal se dvou editorů, který z nich že je domácí a který ten zahraniční... na blbou otázku blbá odpověď: myslíte jako pro poláky? nebo pro slováky? nebo pro romáky? dobře mu tak. v pořadu před půlnocí se u něho objevil titulek "Aleš Ulm"...

jak se stát dramaturgem

někdy přemýšlím, co jsem kde zase komu slíbila, co jsem si kde s kým domluvila a zapomněla zapamatovat, když mi například napíše mluvčí dvou nemocnic, jedné mlékárny a ještě čehosi, cože jsem si to domluvila s panem ředitelem, a jestli teda přijedeme, když sedím v brně a na práci vážně nemyslím. dlouho jsem přemýšlela, co a jak kulantně odpovědět, aby z toho nebylo na první ani žádný jiný pohled jasné, že vůbec nevím, o co jde, a zároveň si nenápadně vyžádat další esemesku s vysvětlením. paní mluvčí je asi mluvčí tolika institucí právem, protože celý problém vyřešila tak, že neudělala blbce ani z jedné z nás, a ještě mě potěšila.
- pan ředitel říkal, že si něci domlouval s jednou sympatickou a milou slečnou, a já jsem si to automaticky spojila s vámi, tak se nezlobte.
- no to se vážně nezlobím.
- ještě abyste se zlobila:) jen mi prosím poraďte, kdo by tak ještě z vašich kolegyň mohl být milý a sympatický...

nějak se na mě upnula jedna mluvčí. podotýkám, že jiná než výše zmiňovaná. neustále mi volala, informovala mě takřka o všem, co se v jí svěřené instituci seběhlo, psala mi esemesky dokonce i v noci. vždycky začínala: vážená slečno redaktorko, vážená slečno martino... teď mi od ní přišel email ze soukromého mejlu, kde smutně psala, že s výměnou vedení život mluvčích není příliš dlouhý a že tedy byla ze svého místa odejita. bylo mi jí líto, tak jsem jí odepsala, ale protože mi má odpověď připadla krátká, přihodila jsem k tomu služební podpis s přesnou funkcí, adresou i všemi faxy a telefony, čímž jsem svůj mejl mnohonásobně prodloužila. nevím proč, ale všichni tam máme implicitně nastavenou funkci redaktor - dramaturg. když jsem chtěla vypadat jako někdo (což bylo většinou po telefonátu stylu: a odkud že voláteee??? jooo??? no tak mi to dejte na meeejl, joooo?) (ano, správně, byli to často lidé z našeho hlavního města), tak jsem to tam lupla. lupla jsem to tam teda i teď, lupeme to tam všichni a nikdo nezkoumá, co ta slovíčka znamenají a jestli jsou pravdivá, každopádně ale asi jsou, každý přece něco vybíráme, sestavujeme, i když se jedná jen o část pořadu. proč bychom to tam jinak měli implicitně nastavené... okamžitě mi přišla odpověď: vážená slečno redaktorko, vážená slečno martino, gratuluji vám k pozici dramaturga, v tak vysoké konkurenci jistě nebylo jednoduché ji získat. držím vám palce!

no nazdar.

(těm, co tuhle story slyšeli v huse, se omlouvám za zbytečný čas, který zde strávili četbou nepotřebné informace. ale ta reakce byla tak spontánní a vysmátá, že mě napadlo, že by se mohl zasmát i čtenář. ne-li, omlouvám se i čtenáři a vrátím se k mluvenému slovu:)

na lontu se dějou věci

Celkem překvapeně jsem včera procházela mezi policisty, kteří hlídkovali před naším domem. Autobusy vyplivávaly desítky lidí, co si to šupajdily mezi domky, kde se usadili na jakémsi školním hřišťátku. Všichni vzrušeně gestikulovali a každý byl najednou odborník. Na co? Na fotbal přece! Tady u nás, kde autobusy jezdí jednou za dvacet minut a obchody mají o víkendu zavřeno, LÍŠEŇ PORAZILA SLAVII!!!

Fotbal mě nějak nebere, ale tohle je fakt úlet.

už to není, co to bývalo

včera jsme měli dlouho plánovanou kolaudačku, kvůli které jsem dokonce nejela na pracovní sklípek na severní moravě.

(heslo "sklípek" na severní moravě ovšem znamená něco jiného než heslo "sklípek" na moravě jižní, tudíž předpokládám, že vína bylo více vypito tady v prvním patře než tam ve sklípku... konkrétně deset litrů bílého - rulandské šedé, cosi od peti, co bylo moc dobrý, ale název si nepamatuju, vlašák, sauvignon a muškát, a dva litry burčáku. a pak taky myslivec a rumy)

každopádně zde je návod, jak zabít dvě akce najednou:
jednu kvůli druhé odmítnout a na té druhé příliš brzo odpadnout.

přesně to se mi včera stalo. potvrdilo se tak tolik diskutované téma, že ty kocoviny jsou nějak horší než dřív. není tedy radno pít více alkoholu najednou, jíst sýry, brambůrky, oříšky, čokoládu, ovoce naložené v rumu, kouřit vodárnu a šňupat tabák... výsledek:

ráno v jedenáct se vypotácím z postele, kde leží honzík v tričku, kalhotách, schoulenej do klubíčka na ustlané posteli, brýle na nose.
vzbudím ho - zděsí se, sundává nepohodlný oděv i brýle, oznámí mi, že asi strašně smrdí alkoholem, zahrabe se do peřiny a spí dál (stále spí, přestože už jsou dvě odpoledne...).
píše maruška, že děkuje, že to bylo super a že jsem včera o hodně přišla, když jsem šla zelenobílá spát už o půl druhé. je mi to fakt líto.
vcházím do předsíně - je v pořádku. pofiderní věšáky z aska vydržely nápor patnácti bund. úspěch.
vcházím do obyváku a začínám uklízet. po hodině umývání nádobí zametu brambůrky a arašídy, odlepím z mnoha míst plovoucí podlahy kousky tabáku do vodárny, posbírám vyfouklé balonky, vyperu zasrané koberečky a přilepím se k podlaze. vytírat se mi už fakt nechce.
chci si dát snídani.
otevřu ledničku a zhrozím se. sedí v ní plyšová slepice na talíři plném vajíček...