šťastný a veselý...

Ježíšek zase nepřišel...
Zlatý prasata, bílí sloni...
Asi se někde zapomněl...
Jako předloni, jako loni...

Ano, můj Ježíšek se letos někde zapomněl. Hájzl. Buď ležel v posteli a potil se, nebo ležel v posteli a učil se. A stejně mu to k ničemu nebylo. On takzvaně mrhal časem...
Takže milí přátelé... chtěla jsem vám sice dát pod stromeček dárky... a velké!!! Dát jich mnohem víc než loni, protože jsem vás všechny zanedbávala... ale já jsem řekla... ne!!! Letos nedostanou ani stávající ani budoucí přátelé nic! Když hovno, tak pro všechny.
Stejně není sníh.

Mráz mu jeho tvář zkřivil do grimasy...
Navždy bude spát, na věčný časy...
S přiblblým úsměvem...
Šťastný a veselý...

takové jakési tlachání :-)

Tak si tak přemýšlím nad tím, jestli si pánové na žurnalistice vůbec uvědomili, co nám způsobí povinnou tříměsíční praxí... Nejenže jsem se dostala do pěkných sraček ve škole na politologii, bo jsem tam vůbec nechodila a jednoduše jsem školu vyloučila a vůbec se o ni nezajímala, ale taky mi to všechno pěkně hráblo do osobního života.
Vůbec mi nevadí, že pořád jezdím sem (na jih) a tam (na sever) a zase zpátky, mě to nakonec naopak velice baví. Pořád něco dělám, pořád se něco děje, a i když mě občas vlak pěkně sere, protože je tam zima a blbý lidi v kupé, kteří mají blbý dotazy, na který nehodlám odpovídat, protože mám zrovna blbou náladu, bo jedu do města, do kterýho se mi nechce, nebo taky z města, ze kterýho se mi nechce, tak přesto všechno mám to úchylný tudumtudum ráda. Když su v Brně, tak plánuju, co budu dělat v Ostravě, a zároveň vesele dělám to, co jsem si naplánovala v Ostravě, že budu dělat v Brně, a vlastně se mi nemůže stát, že bych něco nedělala, bo buď dělám to, co jsem si naplánovala, nebo plánuju to, co budu dělat.
Nikdy jsem takhle úchylně neplánovala, neměla jsem totiž proč. Nepřemýšlela jsem v neděli nad tím, co si vezmu v pátek na sebe, abych každej den chodila v čistým a voňavým, bo každý den hrozí, že domů dojdu ve špinavým a smradlavým a nebudu schopná si své nemnohé svršky vyprat, bo mi nefunguje v umyvadle špunt.
Chápu, proč taťkovi nepřijde divný říkat čerstvý mléko místo čerstvé mléko nebo čerstvý mlíko, protože jak si to tak po sobě čtu, tak píšu a tím pádem i mluvím jak cyp.

Teď tak trochu přemýšlím, co jsem vlastně chtěla původně vykřičet do světa...

Nevadí, su přece nemocná, mám horečku, hlavou mi běhají zmatené myšlenky a dneska jsem psala poslední zkouškový test na bakalářském studiu. Ha ha. Sice poslední, ale zároveň také první, který si zopáknu... Sice ještě výsledky nejsou, ale. Systémy politických stran mi daly pěkně zabrat, chytla jsem z toho jakousi chřipku a bolení bříška a v noci jsem jen nechápavě sledovala konsolidaci systémů, jež mi probíhala za zavřenými víčky. Do toho mi Nelinka povídala, jak viděla Na vlastní oči příběh studenta čtvrtého ročníku, který se tak moc učil, až mu jeblo a vrátil se do dětství, na úroveň pětiletého dítěte. A to já přece nechci, ne?

Takže milí pánové na žurnalistice, víte, čeho jste dosáhli tím, že jste nás vyhnali do osidel médií a tři měsíce tam námi nechali máchat? Co tři měsíce? Půl roku a minimálně celý další život? Víte, čeho jste dosáhli?
No zhruba toho, že místo toho, abych byla smutná, že se musím učit ještě další dva týdny v únoru a možná taky celý příští rok, su ráda, že mám mozek stále tam, kde ho mám mít, a beru tuto samozřejmost jako zázrak.
Všechno je ale tak pomíjivé...

pro drápalíka:)

Troška nostalgie. No není ta Ostrava krásné město? Kdo nevyleze na radnici, ani si toho nevšimne...:))

A tohle je ta nasvícená ostravská radnice...

něco je tady navíc...

Když jsme někdy před třemi lety vyráželi na hory, přijeli jsme v sobotu v šest ráno na sraz a nikdo tam nebyl. Jen my a stejně dezinformovaní známí - odjezd byl až další den, v neděli. Všechno jsme nechali v autě a šli jsme úplně nalehko domů.
Získali jsme tehdy den navíc. Den, se kterým nikdo z nás nepočítal. Stihla jsem spoustu věcí, na které jsem dosud neměla čas.
Někdy si říkám, že by to takový den, chtělo každý rok. Den, kdy nikdo neotravuje, protože si myslí, že su na horách, den, kdy můžu dělat věci, které bych normálně nedělala, protože na ně nemám čas.

Teď jsem se vrátila z práce a mám hodinku, než mi pojede vlak. Opustím Ostravu skoro na dva měsíce. To město, ty lidi v něm, tu práci, ty lidi v ní. Mám teď hodinku navíc.
A vůbec nevím, co s ní.
Asi jenom budu nasávat ten podivný puch mého bytu a koukat na vánočně nasvícenou radnici. A vůbec nebudu přemýšlet, budu jen tak čumět.
Konečně můžu aspoň chvíli dělat věci, na které normálně nemám čas.

Su ráda, že můžu být ještě chvilku tady.

Je to zvláštní, ale derou se mi slzy do očí.

Teď budu navíc já.

V Brně.

parkování v centru

Vy jste se teď v té ostravské televizi ale rozjela! řekla mi včera mluvčí frýdecko-místeckého magistrátu, když jsem se jí ptala na nové autobusové nádraží. Kromě použitelných informací nám zároveň (taky mimo kameru, škoda:) sdělila, že má neblahý pocit, že jí s přibývajícím věkem klesá IQ. Její poznatek mě zaujal. Mám totiž strach, že je pravdivý.
Stačí si vzpomenout, jaký rozhled jsem měla, když jsem chodila na gympl. Probírali jsme spoustu věcí. I když mi připadla většina z nich zbytečná, občas se v těch kvantech informací našlo i něco důležitého. Vesele jsem postupem času zapomněla všechno, nijak jsem neselektovala.
K tomu jsme museli číst noviny a sledovat zprávy. Věděla jsem, co se děje tady, věděla jsem, co se děje v zahraničí. Uměla jsem to dokonale rozebrat, protože nás k tomu někdo neustále nutil.
Teď vlastně nevím nic. Vím spoustu věcí o politických systémech v Evropě. Vím spoustu věcí o dění v Moravskoslezském kraji. A to je všechno.
Nemám čas ani náladu učit se něčemu navíc. Nemám čas ani náladu čučet na zprávy a číst si noviny, když to dělám každej den v práci. Omezila jsem se na politické systémy a Moravskoslezský kraj, kde jsem se rozjela. Jinde už jsem definitivně zabrzdila, zaparkovala a ztratila parkovací lístek, který by mi otevřel závoru u výjezdu z parkoviště.
Myslím, že takto omezenému člověku musí rozhodně postupně klesat IQ.
Přemýšlím, co se stane, až IQ nebude mít kam klesat.

Mám trošku strach, že nic.

Ale tajně doufám, že ještě zmobilizuju síly k tomu, abych šla ten lísteček aspoň hledat, když už ne rovnou najít...