letem světem

Jela jsem teď domů z města a honilo se mi hlavou strašně moc věcí. A přitom jsem si chtěla číst. Poslední dobou se mi toho honí hlavou strašně moc nebo naopak vůbec nic. Spíš ale vůbec nic. Je mi totiž líto, že přestože toho mám v hlavě tolik, nemám to jak zaznamenat. Potřebovala bych něco jako vnitřní diktafon. Nahrával by mi mé roztroušené myšlenky. Zbůhdarný únik informací mi připadá mnohem závažnější než nulová tvorba.
Chtěla jsem si hned sednout a napsat aspoň to málo, co mi v hlavě zbylo. Místo toho mi taťka ukazoval nové uklízečky v akváriu a způsob, jak mamku pokaždé dostat. Málem mi u toho urval ruce. Obě. Pak mi poručil udělat si řidičák na velkou motorku. Co nejdřív. Mám totiž jen na malou a on chce kupovat novou šestistovku. Co nejdřív. A jediným adeptem, který na ní může jezdit, jsem já. Taťka má svou dvakrát silnější, mamka má svou panickou hrůzu z koní, co mají jen dvě nohy, a bráchovi ještě nebylo jednadvacet. A dlouho ještě nebude.
Namítla jsem, že mě čekají státnice z politologie. A taky bakalářka, jejíž stvoření a hlavně obhájení vidím černě černě černě. Taťka dělal, jakoby mou námitku neslyšel...
Potěšila jsem babičku. Od té doby, co jsem začala pracovat v Ostravě, byla přesvědčená, že nedodělám školu. Když se mi podařilo dokončit alespoň tu půlku, byla moc šťastná. Přesto jí něco nešlo do hlavy, to já zase poznám. Nedávno se mě bezelstně zeptala: "Marti... a jak jsi tu školu mohla dokončit, když jsi do ní nikdy nechodila...?"
Maru s Dášou vymyslely strašně moc docela zbytečných věcí. Třeba to, kdo bude s kým bydlet na pokoji v Petříkově. Zdůvodnily to tím, že měly nejdelší zkouškové, a tím pádem nejvíc času vymýšlet kraviny.
Měla bych se učit. A místo toho taky vymýšlím kraviny. Nebo spíš vymýšlím, co by se ještě dalo vymyslet.
Třeba čepice, která i po několikahodinovém připevnění lyžařskými brýlemi na hlavu uživatele ponechá účes vzdušný a v jakž takž původním tvaru. To proto, aby nemusely ženský sedět v přetopených hospodách s čepicema na hlavě.
Brácha něco vymýšlí. Mluví totiž v noci ze spaní a jistě se mu tedy za zavřenými víčky tvaruje nějaký nový vynález. Zatím na horách vymýšlel autobus, ale to je jistě jen nesmělý začátek mladého génia. Třeba časem vymyslí i něco, co ještě nikdo nevymyslel.
Zjistila jsem, že když si vezmu boty na podpatku, všimne si mě i fotobuňka za naším domem. Nemám-li je, musím se trefovat do klíčové dírky poslepu, což dost dobře nejde. Často mám problém trefit se vůbec do zavřených dvěří.
Zde mé myšlenky končí.
A přitom jich uletěly neznámo kam tak dvě třetiny. Ty zajímavější, samozřejmě.
Pokračování příště. Jdu spát. Třeba něco vymyslím tam. Když mi to nejde za bděla.
Dobrou noc.

(Kecám. Nic vymýšlet nebudu. Jdu spát proto, aby se mi mohlo o někom zdát...:)

a přece napadl...

konečně jsem letos byla na horách a dělala jsem tam to, co se na horách obvykle dělává. jezdila jsem tam na lyžích a na prkně. žádné jiné vychytávky. a su teď mnohem klidnější. taková úplně vyrovnaná či co. něco mi zkrátka chybělo. a ono to asi byly hory!:) tak v sobotu frčím zase na další týden. a pak zase na další. a pak možná zase na další. začínám být stále klidnější. úplně se usazuju:)

k lyžování nám hrávali tohle... oceňuji rakouskou aktuálnost...

a na závěr... prostě manšestr...

Události

Věděla jsem, že je celá Karviná poddolovaná a že se to město propadlo o 36 metrů, ale že první, co z ní uvidím, bude kostel úplně nakřivo, to mě teda fakt dostalo...

To byl prolog:)

Jak moc potřebuje člověk k životu řád a jistoty?
Přemýšlím nad tím proto, že jsem se teď v telce upsala, vlastně uřekla, že budu jezdit každý druhý týden. Abych měla v životě řád nebo co. Kecám, abych byla taky někdy v Brně. A abych neměla furt "prdel v luftě", jak říká maminka. Abych občas stihla to, co jsem stihnout chtěla.

Dočetla jsem teď v Instinktu, že "větší sledovanost než hlavní Události ČT paradoxně občas mívají následné Události v regionech, nově zařazené několik minut před půl osmou. To proto, že diváci, kterým skončí na Nově Ulice, Přepínají krátce před Televizními novinami na Českou televizi. Úderem půl osmé se pak houfně vracejí na Novu."
Pro mě z toho plyne, že diváci Novy v Moravskoslezském a Olomouckém kraji mě znají!!!:) To je super, to jsem si vždycky přála.

Ale proč to píšu... Jak se vám vlastně líbí nový formát Událostí? Mně vůbec. Protože:
a) nestíhám taebo. když býval jen report, bylo prostě jasně daný, že skončit se může nejpozději v šest. teď se může skončit nejpozději za pět půl osmé. to znamená, že nestíhám taebo. pěkně na prd.
b) nestíhám vlak. viz výše.
c) Kubal nechce přijímat do Událostí šoty z regionů, bo na to jsou přece Události v regionech. Z toho plyne, že má "sláva" nepřekročí hranice Moravskoslezského a Olomouckého kraje. Taky dobře:) Aspoň se mi v Brně nestane, že večer potkám u pivka na Stodolní člověka, se kterým jsem přes den točila, a jevila se jako seriózní, perspektivní a nadějná redaktorka, což s mým výrazem u piva příliš nekoresponduje.
d) v Brně se mi nestane, že někoho potkám na Stodolní.

A co mi z toho všeho plyne...
Do Ovy budu jezdit každý druhý týden hlavně proto, abych stíhala taebo.

Dobrou noc.

sních

Události v regionech, Ostrava, pátek 2. února 2007
---
Vlekaři i lyžaři se konečně dočkali. Dnešek byl podle nich prvním dnem letošní sezony, kdy panovalo opravdu lyžařsky pěkné počasí. Po týdnu dešťů a silných větrů vylezlo sluníčko a teploty klesly pod nulu. Přesto ale na horách zatím nejsou takové podmínky, jaké si vlekaři představují.
---
Poprvé jsem jela v zimě na hory bez lyží. To bylo strašný, už to nikdy nechci zažít. Nejraději bych tím mikrofonem po někom jebla, hrkla do něho stativem, ukradla mu lyže a aspoň jednou si ten kopec sjela! Fakt strašný. Stála jsem pod sjezdovkou, svítilo na mě sluníčko, frčeli kolem lyžaři, padali kolem prknaři a já jsem stála dole v riflích a koukala na ně. No děs, fakt. To jsem si vybrala za trest tady to téma...:)