po polski

celý nápad vznikl příznačně na stodolní asi před dvěma týdny, kdy si luboš postěžoval, že mu všichni odříkají slíbené výlety. tak jsem řekla, že s ním pojedeme my dva s honzikem. že zkusím ještě někoho sehnat, ale že honzik bude nadšením bez sebe.


hned jsem mu volala, rozjařená z hospodské atmosféry a honzik se mnou moje nadšení absolutně nesdílel, a taky jsem pak nikoho dalšího nesehnala. ale nakonec se jelo ve třech a byla to podle honzikových slov "hafo kvalitka".

cesta...

začlo to hned v pět ráno na hlavním v ostravě, kdy se na nás luboš zubil z příměstské lokálky, řka, že zaprvé potkal všechny spolužáky trousící se z hospody na kolej nechápajíc, že jde opačným směrem, a za druhé, že mu průvodčí vážně nevěřila, že jede do krakowa, přes osvětim, v sobotu v pět ráno, a sám. díky naší přitomnosti ho po zbytek cesty do bohumína neměla za vola.


po devíti minutách spanilé jízdy jsme vystoupili v bohumíně, kde jsme měli tři čtvrtě hodiny na prohlídku nočního města:)) další vláček, kterým jsme jeli do petrovic u karviné, byl obdařen "specifickým způsobem odbavování cestujících". vybaveni strachem jsme vyjeli na nástupiště a se slovy "on tu ještě není" jsme čekali. po chvíli jsme si všimli, "že on tu vlastně už je, akorát není vidět...".


v zebrzydowicích jsme se vydali hledat vchod do polského vlaku. když už jsme začali být úplně bezradní, uslyšela jsem za námi kroky a v naději, že v hledání otevřených dveří do stojícího vlaku, ve kterém viditelně nějací lidé byli, nejsme sami, jsem se otočila na nemile vyhlížejícího mužíka v zelené uniformě, který dřív než jsme stačili cokoliv říct,vyhrkl nepříjemným hlasem: pasaporte...


polsko...


nastoupili jsme do vlaku, který byl plný divných lidí. seděla tam romská rodina s plnýma igelitkma jídla z lidla, drobili a prskali kolem, a několik fakt divných chlápků, z nichž jeden měl na plný kule puštěnej tranzistorák.


venku bylo všechno taky divný, i když byla tma a nic jsme neviděli. prostě polsko. navíc luboš neustále mluvil o tom, že tohle je nejchudší kraj polska, což při představě kravskýho státu se čtyřiceti milionama obyvatel znělo fakt hrozně, zvlášť když víme, že sousedí se zeměmi jako ukrajina a búhvíco ještě, takže fakt, že nejchudší region sousedí právě s moravskoslezským krajem je více než zarážející.

osvětim ...

o té asi nemá smysl se zmiňovat. kdo tam nebyl, nepochopí. jen teda dodatek: když jsem tam byla poprvé, působilo to na mě mnohem hrůzostrašněji, tísnivá atmosféra a ty všechny hrůzy tam jen tak lítaly ve vzduchu. teď už to bylo mnohem lepší, chápu, že se tam procházejí maminky s kočárkama, mít takovej park za barákem celej život, asi to taky tolik neřeším. když ale honzik řekl: tak a teď lusk a jsme ho pětašedesát let zpátky... bylo mi z toho blivno taky.

lubošovo polštění...

když nám luboš před odjezdem řekl, že umí něco málo polsky, mysleli jsme, že umí opravdu něco málo polsky. on ale šprechtil jak rodilej mluvčí a byla to náramná výhoda. dva dny jsme si s honzikem vyzkoušeli, jak se mají nesvéprávní:)

jinak neoplýval samozřejmě komunikačními schopnostmi jen v polštině. ujetě nám po mé nevinné větě "hele, český holky, nejedou třeba taky busem, že bychom se svezli?" domluvil cestu z osvětimi do březinky mikrobusem s českými středoškolskými děvčaty a jejich profesorem, zapomněl v něm čepici, takže se pro ni ujetě vracel, ve vlaku do krakowa se seznámil se slečnou z krakowa, která nám udělala malou večerní prohlídku města a pomohla najít hostel a tak dále. (zde je radno dodat, že jsme se spolu seznámili někdy před rokem ve vlaku z ostravy do brna, což je při výčtu komunikačních schopností jistě pochopitelné:)

krakow...

krásný město. krásný polky (což jsem klukům odsouhlasila i já:). krásná vánoční atmosféra. super hostel, v něm super litevec, super australani, super poláci a dvě tichý angličanky, který jsem zvládla asi 4 krát za noc vzbudit, protože jsem pořád pro něco lezla do pokoje. super snídaně v ceně.

prostě: super výlet.