takové jakési tlachání :-)

Tak si tak přemýšlím nad tím, jestli si pánové na žurnalistice vůbec uvědomili, co nám způsobí povinnou tříměsíční praxí... Nejenže jsem se dostala do pěkných sraček ve škole na politologii, bo jsem tam vůbec nechodila a jednoduše jsem školu vyloučila a vůbec se o ni nezajímala, ale taky mi to všechno pěkně hráblo do osobního života.
Vůbec mi nevadí, že pořád jezdím sem (na jih) a tam (na sever) a zase zpátky, mě to nakonec naopak velice baví. Pořád něco dělám, pořád se něco děje, a i když mě občas vlak pěkně sere, protože je tam zima a blbý lidi v kupé, kteří mají blbý dotazy, na který nehodlám odpovídat, protože mám zrovna blbou náladu, bo jedu do města, do kterýho se mi nechce, nebo taky z města, ze kterýho se mi nechce, tak přesto všechno mám to úchylný tudumtudum ráda. Když su v Brně, tak plánuju, co budu dělat v Ostravě, a zároveň vesele dělám to, co jsem si naplánovala v Ostravě, že budu dělat v Brně, a vlastně se mi nemůže stát, že bych něco nedělala, bo buď dělám to, co jsem si naplánovala, nebo plánuju to, co budu dělat.
Nikdy jsem takhle úchylně neplánovala, neměla jsem totiž proč. Nepřemýšlela jsem v neděli nad tím, co si vezmu v pátek na sebe, abych každej den chodila v čistým a voňavým, bo každý den hrozí, že domů dojdu ve špinavým a smradlavým a nebudu schopná si své nemnohé svršky vyprat, bo mi nefunguje v umyvadle špunt.
Chápu, proč taťkovi nepřijde divný říkat čerstvý mléko místo čerstvé mléko nebo čerstvý mlíko, protože jak si to tak po sobě čtu, tak píšu a tím pádem i mluvím jak cyp.

Teď tak trochu přemýšlím, co jsem vlastně chtěla původně vykřičet do světa...

Nevadí, su přece nemocná, mám horečku, hlavou mi běhají zmatené myšlenky a dneska jsem psala poslední zkouškový test na bakalářském studiu. Ha ha. Sice poslední, ale zároveň také první, který si zopáknu... Sice ještě výsledky nejsou, ale. Systémy politických stran mi daly pěkně zabrat, chytla jsem z toho jakousi chřipku a bolení bříška a v noci jsem jen nechápavě sledovala konsolidaci systémů, jež mi probíhala za zavřenými víčky. Do toho mi Nelinka povídala, jak viděla Na vlastní oči příběh studenta čtvrtého ročníku, který se tak moc učil, až mu jeblo a vrátil se do dětství, na úroveň pětiletého dítěte. A to já přece nechci, ne?

Takže milí pánové na žurnalistice, víte, čeho jste dosáhli tím, že jste nás vyhnali do osidel médií a tři měsíce tam námi nechali máchat? Co tři měsíce? Půl roku a minimálně celý další život? Víte, čeho jste dosáhli?
No zhruba toho, že místo toho, abych byla smutná, že se musím učit ještě další dva týdny v únoru a možná taky celý příští rok, su ráda, že mám mozek stále tam, kde ho mám mít, a beru tuto samozřejmost jako zázrak.
Všechno je ale tak pomíjivé...