a za oknem je krásně

tak jsem prý už dlouho nic nenapsala. no já vím. když jsem měla chuť a o čem psát, tak jsem se v příhodnou chvíli nedostala k psacím strojům, a když jsem se k nim naopak dostala, už mě ta chuť psát přešla.
chtěla jsem tak napsat třeba o tom, jak jsem jela do ostravy kvůli nenadálé závadě na trati přes břeclav a přestože jsme vyrazili s dvacetiminutovým zpožděním, dorazili jsme pouze se zpožděním půlhodinovým (na první pohled ta věta vypadá, že nemá žádnou informační hodnotu, já vím. ale ona ji má, věřte:), ale už o tom nenapíšu, protože jsem to už stihla všem říct.
chtěla jsem napsat o tom, že strojvedoucí chodí za jízdy vlakem, ale jelikož jsem byla vyvedena z omylu, tak už o tom taky psát nebudu, ještě by si o mě někdo myslel nepěkné věci;) (troška interní komunikace).
občas mi přijde, že myslím rychleji než píšu, proto je to tu občas nesrozumitelné. já tak v myšlenkách krátím. to jediné mi pozůstalo z gymnazijní matematiky.
kecy kecy:) tak nic, napíšu aspoň o tom, že jsme byli už pošesté v kuse v petříkově. bylo tam fajn, lidi tam byli fajn, byl tam sníh a stále ti stejní vlekaři a ujetá cesta domů. prostě jistotka. pro někoho z nás jedna jistotka z mála. pro mě ne. já jich mám snad trošku víc. a jsem za to ráda:) (troška interní komunikace II.)